Sylabus
"Loučení" se na přelomu 20. a 21. století stalo jedním z hlavních pojmů v diskusích o "konci": moderny, dějin, metafyziky, utopií i umění atd., jak pro ty, kteří mluvili (a mluví) o nevyhnutelnosti "rozloučit se", tak pro ty, kteří mluvili (či mluví) o důležitosti záchrany "projektu moderny". Loučeníje však bezprostředně spojené se samotným vývojem estetické moderny, je - přibližně od druhé poloviny 18. století - její myšlenkovou figurou, totiž figurou (sebe-)reflexe a vědomí, že každá zkušenost je ve své podstatě zkušeností loučení, ztráty, mizení, že všechen čas je myšlen jako proces loučení s jeho vlastn í přítomností.
Právě na tento typ loučení se bude seminář soustředit: na loučení jako fantasma, jako dílo básnické obrazotvornosti, jako fascinosum a jako figuru reflexe psychického procesu, charakteristického pro moderní umění.Základní myšlenkou tohoto diskurzu loučení je proměna žité přítomnosti v minulost. Tato zkušenost je ve znamení fenoménu, který Karl Heinz Bohrer interpretuje jako "poetickou negativitu".
Ta se prosazuje tam, kde modus náhlosti - jako signatura (literární) moderny, objevená již raně romantickou školou, pojmově uchopená a zdůvodněná Nietzschem a nacházející své pokračování a rozvinutí v surrealismu a u Waltera Benjamina - není kódován pozitivně, nýbrž negativně jako zničení, definitivní ztráta a "vymazání" právě minulého okamžiku. V semináři půjde o "stopování" a interpretaci této zkušenosti nezadržitelného mizení a ztráty, kterou utopie vzpomínání, jakkoliv je životně důležitým klamem, nemůže nikdy kompenzovat.
Tato zkušenost provokuje - jako svůj efekt -specifický afekt,bolest, která se v moderně stává důležitým prostředkem sebereflexe estetického subjektu. Melancholický modus prožívání světa a sebe sama je transformován do estetického patosu.
A možná, jak píše psychoanalytik Pierre Fédida, je právě "nepřítomnost dílem umění".