Sylabus
* Tematické okruhy: 0. Strategie a figury trvání: čas, kontinuita, tradice, teleologie; teoretické a interpretační modely; exkurs: T. S. Eliot, The Waste Land / Pustá země (1922) jako jeden z iniciačních textů 20. století. 1. Strategie trvání mezi kosmickým časem a časem lidí (a věcí)
Březina (Ruce, eseje Úsměvy času, Přítomnost); V. Dyk (Válečná tetralogie)
K. Toman (Sluneční hodiny, Měsíce). 2. Strategie trvání mezi permanentní proměnou a zčasověním existence
K. Biebl (Nový Ikaros); Nezval (Edison, Signál času); V. Holan (Triumf smrti);
F. Halas (Sepie, Kohout plaší smrt); J. Hora (Tonoucí stíny, Dvě minuty ticha). 3. Strategie trvání jako opakování a "nové vidění" minulého, původního
J. Seifert (Ruce Venušiny, Jaro, sbohem); J. Zahradníček (Žíznivé léto, Pozdravení slunci);
F. Hrubín (Zpíváno z dálky, Země po polednách). 4. Strategie trvání jako "vhození" do (prázdnoty) času
I. Blatný (Melancholické procházky); H. Bonn (Dozpěv [básnické dílo, 1995]); J. Orten
(Cesta k mrazu, Elegie).
Anotace
Možno říci, že již samotný počátek 20. století je ve znamení převratných teorií času (H. Minkowski, A. Einstein, M. Planck, M. Palágyi, H. Bergson), které výrazně ovlivnily filozofii a literaturu, ale také výtvarné umění, divadlo, hudbu a samozřejmě film jako nové umělecké médium 20. století.,Temporika´ je také jedním z hlavních témat, přímo paradigmat literatury, umění slova (a vyprávění) 20. století: vysvobození se "ze zajetí času" znovuobjevením minulého, dosažením magického bezčasí ("Time must have a stop", A. Huxley), ale také "strach z času" v Age of Anxiety (W. H. Auden) nebo "posedlost" časem atd., to vše jsou příznačné pozice kulturně-historické, filozofické a literární,temporiky´ 20. století. Emil Staiger považuje dimenzi času za vůbec hybnou sílu básnické obrazotvornosti. Nikoliv náhodou je 20. století také věkem,nihilismů´, ať už nietzscheovského, spenglerovského, heideggerovského, derridovského nebo dalšího jiného, ale také věkem (spenglerovské),gerontologie´ západní civilizace a kultury a různých eschatologií, "konzervativních" i revolučních. Ale čas znamená také trvání, paměť, kulturní vědomí a tradici. Zdá, že v umění slova i obrazu 20. století se protínají, kříží, konkurují a proti sobě stojí dva velké modely času (a časovosti), určující ve specifickém smyslu tvůrčí principy: na jedné straně princip diskontinuity, přerušení (tradice), zlomu, iniciality a "nového začátku" a na druhé straně princip trvání, "toku", kulturního vědomí tradice, (produktivního)
"opakování" a teleologie.