Charles Explorer logo
🇬🇧

Czech Literature of the First Half of the 20th Century (till 1939) [1]

Class at Faculty of Arts |
ABO300150

This text is not available in the current language. Showing version "cs".Syllabus

* Tematické okruhy: 0. Strategie a figury trvání: čas, kontinuita, tradice, teleologie; teoretické a interpretační modely; exkurs: T. S. Eliot, The Waste Land / Pustá země (1922) jako jeden z iniciačních textů 20. století. 1. Strategie trvání mezi kosmickým časem a časem lidí (a věcí)

Březina (Ruce, eseje Úsměvy času, Přítomnost); V. Dyk (Válečná tetralogie)

K. Toman (Sluneční hodiny, Měsíce). 2. Strategie trvání mezi permanentní proměnou a zčasověním existence

K. Biebl (Nový Ikaros); Nezval (Edison, Signál času); V. Holan (Triumf smrti);

F. Halas (Sepie, Kohout plaší smrt); J. Hora (Tonoucí stíny, Dvě minuty ticha). 3. Strategie trvání jako opakování a "nové vidění" minulého, původního

J. Seifert (Ruce Venušiny, Jaro, sbohem); J. Zahradníček (Žíznivé léto, Pozdravení slunci);

F. Hrubín (Zpíváno z dálky, Země po polednách). 4. Strategie trvání jako "vhození" do (prázdnoty) času

I. Blatný (Melancholické procházky); H. Bonn (Dozpěv [básnické dílo, 1995]); J. Orten

(Cesta k mrazu, Elegie).

This text is not available in the current language. Showing version "cs".Annotation

Možno říci, že již samotný počátek 20. století je ve znamení převratných teorií času (H. Minkowski, A. Einstein, M. Planck, M. Palágyi, H. Bergson), které výrazně ovlivnily filozofii a literaturu, ale také výtvarné umění, divadlo, hudbu a samozřejmě film jako nové umělecké médium 20. století.,Temporika´ je také jedním z hlavních témat, přímo paradigmat literatury, umění slova (a vyprávění) 20. století: vysvobození se "ze zajetí času" znovuobjevením minulého, dosažením magického bezčasí ("Time must have a stop", A. Huxley), ale také "strach z času" v Age of Anxiety (W. H. Auden) nebo "posedlost" časem atd., to vše jsou příznačné pozice kulturně-historické, filozofické a literární,temporiky´ 20. století. Emil Staiger považuje dimenzi času za vůbec hybnou sílu básnické obrazotvornosti. Nikoliv náhodou je 20. století také věkem,nihilismů´, ať už nietzscheovského, spenglerovského, heideggerovského, derridovského nebo dalšího jiného, ale také věkem (spenglerovské),gerontologie´ západní civilizace a kultury a různých eschatologií, "konzervativních" i revolučních. Ale čas znamená také trvání, paměť, kulturní vědomí a tradici. Zdá, že v umění slova i obrazu 20. století se protínají, kříží, konkurují a proti sobě stojí dva velké modely času (a časovosti), určující ve specifickém smyslu tvůrčí principy: na jedné straně princip diskontinuity, přerušení (tradice), zlomu, iniciality a "nového začátku" a na druhé straně princip trvání, "toku", kulturního vědomí tradice, (produktivního)

"opakování" a teleologie.