Sylabus
Transcendentalizace estetiky, toto novum, teoreticky zdůvodněné romantickou filozofií umění, vedlo k sebereprezentaci subjektivity ve všech oblastech uměleckého tvoření. Zde začíná, podle teze Silvia Vietty, proces sebezpytování, sebehledání a (fiktivní) sebekonstituce Já v estetickém aktu, v čemž možno spatřovat počátek a jádro umělecké moderny a modernity.
V dnešní době nevídané technizace estetiky a estetizace techniky, téměř výhradně technicky produkovaných simulatorních obrazů, která je zároveň dobou (nostalgické) reflexe estetické moderny, se ukazuje, že tato reflexe je - jak si uvědomoval již Friedrich Schlegel - nekonečným procesem. Z této perspektivy je možné o umělecké moderně uvažovat jako o makroepoše, jejíž po čátky sahají do romantismu kolem roku 1800, kdy v Evropě sílí kritický postoj k procesu modernizace a industrializace světa, k diverzním formám moderní racionality, zvědečtění života a ekonomizaci umění.
Tento proces vede devatenáctým stoletím až k moderně desátých let 20. století, kdy se uskutečnila estetická realizace nové životní zkušenosti, kterou Hans Robert Jauß charakterizoval jako vědomí ztráty skutečnosti, autentičnosti světa i vlastní identity v dílech Marcela Prousta, Huga von Hofmannsthala, Guillauma Apollinaira, Andreje Bělého, Franze Kafky, Thomase Manna, R. M.
Rilka, T. S.
Eliota, Roberta Musila ad. V německé romantické filozofii a literatuře (Novalis, Fichte, Hölderlin, Schelling ad.) začíná "něco", co se jeví jako eminentně moderní, totiž (sebe)hledání bytostného, suverénního a autonomního Já ("Selbst").
Tato hledání vlastní identity se uskutečňuje výhradně v procesu psaní, jako událost psaní a sebekonstrukce prostřednictvím řeči. Jde o estetickou a uměleckou modernu jako proces zkoumání jiné subjektivity: emocí, obrazotvornosti, fantazie, reflexe, smyslového vnímání, tedy konstrukce světa představ subjektivního vědomí.
Z této perspektivy je estetická moderna, jak zdůrazňuje jeden z jejích teoretiků Silvio Vietta, konstruktivním projektem. Přednáška bude v literatuře a výtvarném umění sledovat vývoj procesu estetické modernizace, chápané jako estetické osvobození subjektu a subjektivity v průběhu 19. a 20. století.
Zásadním impulzem tohoto procesu byla šokující zkušenost kolapsu osvícenské racionality a filozofie rozumu v brutálním teroru Francouzské revoluce jako ničím neospravedlnitelné a nevysvětlitelné - ani teologicky, ani eticky, ani jinak - krutosti člověka vůči člověku, cynicky prezentované jako jeho "osvobození". Ve svých počátcích kolem roku 1800 je tedy estetická moderna konfrontována s do té doby neznámou formou nesmyslné brutality, která radikálním způsobem zpochybnila tradiční antropologii a utopii dobra a krásna (u Hölderlina, Schillera, Büchnera ad.) a nechala rozvinout pro umění moderny důležitou estetiku ošklivosti (s počátky u Goyi a později Baudelaira ad.). V souvislosti s modernou na počátku 20. století bude pozornost věnována krizi řeči (Hugo von Hofmannsthal ad.) a krizi prožívání skutečnosti jako neautentičnosti světa a pokusům o překonání této krize evokativní silou nového básnického jazyka a obrazotvornosti v avantgardě. Avantgardní hnutí 20. století dále rozvíjejí projekt moderny jako transcendentálně subjektivní projekt, posílený kritickou dimenzí paměti, fragmentárnosti, ambivalence.
Do jaké míry a v jakých formách tento proces pokračuje po válce ve druhé polovině 20. století, v době postupné estetizace banality, ale také politiky a techniky, v době totálního rozšíření hranic pojmu individuální kreativity a k jeho vyprázdnění, bude dalším tématem přednášky.