Syllabus
* Tematické okruhy:
Práce v semináři bude vycházet ze tří témat:
I. Hlavní aspekty ve vývoji moderní hermeneutiky
II. Hermeneutické přístupy k dějinám a k otázkám etiky
III. Hermeneutická diskuse a kritika poststrukturalismu a postmoderný
Annotation
Požadavky pro získání atestace: Referát a účast na diskusi.
Charakteristika kurzu: ?Co vlastně potřebujeme, když potřebujeme interpretaci, tedy hermeneutiku? A jak interpretovat, jak rozumět hermeneutice samotné?? Tyto otázky si klade současný německý filosof Odo Marquard (jedna z výrazných postav skupiný Poetik und Hermeneutik) a podnětným způsobem na ně odpovídá ve své známé přednášce z roku 1979, Frage nach der Frage auf die die Hermeneutik die Antwort ist (Otázka na otázku, na kterou je hermeneutika odpovědí). Marquard zastává tezi, še hermeneutika je aktuální formou skepse a skepse jádrem hermeneutiky ve slušbách individua a individuality. Otázky Odo Marquarda mohou byt vnímány jako vychozí pozice a rámec programu tohoto semináře. Jeho cílem má být diskuse aktuálních, produktivních, ale také v různém smyslu provokativních i kontroverzních aspektů hermeneutického uvažování posledních dvou desetiletí. Toto časové vymezení není náhodné. Jestliže se na přelomu 60. a 70. let 20. století stala hermeneutika téměř pejorativním označením antikvované a nejasně formulované metodické báze humanitních věd, zažívá od počátku 80. let, jak se zdá, svoji konjunkturu. Co se stalo? Souvisí tato ?kojunktura? se základní kompetencí hermeneutiky, zachraňovat prostřednictvím interpretace srozumitelnost jevů, textů, ale také subjektu a individua v nových situacích dnešního světa vědy a techniky, kdy se nezadržitelně vytrácí nejen srozumitelnost minulého, ale ?srozumitelnost? světa samotného? Z této perspektivy by bylo mošné vidět znovuoživení zájmu o hermeneutiku také v odpovědi nebo odpovědích, kterými současná hermeneutika, reprezentovaná především německými autory (M. Frank, O. Marquard, R. Spaemann a d.), ve Francii zejména P. Ricoeurem, v USA (v literární vědě) např. H. Bloomem, reaguje (ve filosofii,/etice/estetice historii, politologii, literární vědě, uměnovědě) různým způsobem na tezi, která od konce 60. let zásadně ovlivnila (především evropské) myšlení: na postmoderní vyhlášení ?smrti? a ?dekonstrukci? subjektu, subjektivity a individuality ve francouzské filosofii 60.? 70. let, jejíž výrazný a dominantní proud představuje tzv. neostrukturalismus, ale také v novopozitivistické teorii vědy nebo v mladší frankfurtské škole. Zdá se, že vedle obhajoby ?práva na individualitu?, ale také na pluralitní interpretace ?neabsolutního textu? (v této souvislosti možno diskutovat také Ecovu a Cullerovu obhajobu nadinterpretace a ?přeinterpretování? literárního textu), tvoří jádro hermeneutiky posledních dvou desetiletí kritika ?usurpárotskych monomýů? ve službách ?vyšších cílů? (vyšadujících všdy poslušnost), ve prospěch svébytnosti individuálních dějin a individuálních příběhů. K těmto ?monomytům? patří především mýtus o nutném a neustálém pokroku, mýtus svobody emancipace a mýtus univerzalizace rozumu, plodící nebezpečné politické utopie. V této souvislosti trvá také současná hermeneutika na základní instanci moderní (Schleiermacherem inaugurované) hermeneutiky vůbec: na instanci nezbytné a nenahraditelné individuální zkušenosti jako podstaty chápání a interpretace obecného.