Charles Explorer logo
🇬🇧

Phenomenology of the Tragic

Class at Faculty of Arts |
ABO300477

This text is not available in the current language. Showing version "cs".Annotation

Jednooborové studium. Je možné uznat i jako volitelný seminář.

Od dob Aristotela existuje poetika tragédie, ovšem teprve od dob německé romantiky, počínaje Friedrichem W. J. Schellingem, existuje filozofie tragična. Aristotelův mohutný impuls nepřestal v podstatě působit do současnosti a podobně působí hluboko do 20. století ve stále nových podobách idealistického a postidealistického myšlení také Schellingova filozofie tragična, která je, jak se zdá, spojená především s německou filozofií: od Schellinga přes Hölderlina, Hegela, Goetha, Schopenhauera, Nietzscheho až k Simmelovi, Schelerovi nebo Walteru Benjaminovi a fenomenologům mladší generace (Rudolf Boehm), samozřejmě spolu s Kierkegaardem, Miguelem de Unamunem nebo Lvem Šestovem. Možno dokonce říci, že od přelomu 18. a 19. století se tragično etabluje ve filozofickém diskurzu jako jedna z hlavních myšlenkových figur, podobně jako fenomén tragického životního pocitu. Výchozí a základní otázkou filozofů zůstává: co tvoří podstatu tragična? S tím souvisí také otázka: proč je tragédie, jak se zdá, specifickým žánrem okcidentální kultury? V přednášce budou sledovány dvě hlavní linie fenomenologie tragična: jeho estetická (umělecká) a kulturně-filozofická dimenze tragického rozporu a neslučitelného protikladu mezi svobodou a svobodnou vůlí subjektu a nezbytností jako objektivní kategorií, mezi svobodným subjektem a absolutními hodnotami, a fenomén ?tragédie kultury?, ?nespokojenosti v kultuře? a tragického životního pocitu, který pramení ? podle de Unamuna (podbně jako podle Kierkegaarda a Nietzscheho) ? z neřešitelného ?trpícího rozporu? (Kierkegaard), z antagonismu mezi vírou a rozumem. Jestliže tragického hrdinu charakterizuje, že ztroskotává na cestě, která měla být jeho záchranou, spočívá tragédie kultury podle Georga Simmela v nesmiřitelném rozporu mezi neklidnou dynamikou subjektivního života, který je konečný, a jeho obsahy, které jednou vytvořeny, zůstávají statické, ale nadčasově platné.

Vedle podob fenoménu tragičnosti v tragédii (antické a/vs. barokní) bude pozornost věnována esteticko-filozofickým aspektům tragična v myšlení výše zmíněných německých filozofů, ale také u Kierkegaarda, de Unamuna, v umělecko-estetických úvahách Pieta Mondriana a ve filozofických esejích Václava Navrátila.