Anotace
Paměť jako kulturněkritická instance zaujímá v moderně a (historické) avantgardě důležitou pozici.
Pro Prousta je paměť, "práce vzpomínání", procesem hledání a znovuobjevování ztracené identity - ztraceného času.
Nikoliv jako návrat již známého, nýbrž jako nové vidění a poznání sebe sama a světa psaním a v textu. Literatura tzv. postmoderny - nikoliv však její filozofický nebo literárně teoretický diskurz - už tuto kritickou dimenzi paměti nezná (nebo
"nepotřebuje"); paměť se stává "ornamentálním simulakrem" (Renate Lachmann) nebo jen hrou "na paměť" Možná proto se paradigma mnemotechniky těší přibližně již dvě poslední desetiletí znovuoživenému zájmu, který souvisí také s pojmy a fenomény jako simulakrum, virtualita, hyperrealita a se skutečností, že je dnes >paměť< stále častěji přenechávána počítačům a podobným technologiím. Vilém Flusser se již v názvu svého traktátu o písmu ptá, zda má psaní budoucnost, protože písmo nemůže nikdy dostát lidské paměti. Když Roland Barthes ve druhé části Světlé komory fotografii své matky nereprodukuje, nýbrž pouze evokuje textem, aby tak "otevřel" potenciál naší obrazotvornosti, stává se psaný text mnemotechnickým médiem, v jistém smyslu umělou pamětí. Co to znamená zpřítomňovat něco nebo někoho? "Koho tedy zpřítomňujeme a proč?? Abychom smrt anulovali nebo abychom ji uchovali?", to je otázka Jacquese Derridy z jeho eseje
Smrti Rolanda Barthese, otázka, na kterou se jen ve 20. století pokoušela dát odpověď psychoanalýza stejně tak jako fenomenologie, ikonologie, (benjaminovská) "mnemotechnická" teorie alegorie nebo (barthesovská) "mnemopatologie". V přednášce půjde tedy o "archeologii" médií, forem a "technik" "práce vzpomínání" podle "vodítka" textů, které měly ve 20. století - a mají i dnes - pro literárněestetickou a teoretickou diskusi o mnemotechnice iniciační význam.