Anotace
Jestliže v baroku byla smrt hlavním operátorem, dělícím sub specie aternitatis pozemský život od věčnosti, hodnotné od bezcenného, jestliže se subjekt identifikoval pouze s tím, co po něm zůstane po smrti, mění se, počínaje osvícenstvím, zásadním způsobem chápání smrti, času, osudu, postoje ke světu atd. a také ztvárnění smrti v literatuře a výtvarném umění. V semináři půjde o to ukázat, jakým způsobem se proměňoval - v návaznosti na romantickou
"lásku ke smrti", ale také na téma sebeoběti (nebo sebevraždy) básníka - ambivalentní obraz smrti v moderní poezii přibližně 10. a 20. let 20. století v kontextu (po)symbolistické moderny a rané avantgardy a v poli napětí mezi symbolistickou erotizací a estetizací smrti, (apollónsko-orfickým) kultem smrti jako záruky věčného života paměti kultury, a smrtí jako tvůrčím a existenciálním paradoxem. Pozornost bude věnována otázce, jakým způsobem a v jakých "podobách" je u Březiny, Rilka a
Mandelštama metafyzika smrti, vědomí smrti, "autentičnosti smrti" (v protikladu k "neuatentičnosti" života), která teprve otevírá prostor neustálé proměny (a tím i trvání), "transformována" v thanatopoetiku. Půjde tedy o rekonstrukci specifické estetické a speciálně poetické dimenze myšlení a psaní o smrti jako absolutní jinakosti, tím paradoxnější, že je tematizována, ačkoliv se vymyká jakékoliv "žité" zkušenosti. A ukazuje se také, že konceptualizace smrti v
(po)symbolistické moderně je důležitou předehrou tematizace smrti (a umírání) v literatuře meziválečné avantgardy, ať už se jedná o apoteózu smrti "starého světa" ve futurismu (částečně i expresionismu), o poetistickou bagatelizaci a "vytěsnění" smrti v utopickém "světě, který se směje" nebo v surrealistickém modelu světa sjednocených protikladů (např. v
Bretonových Spojitých nádobách), ale také smrti jako sebeosvobozujícího a zároveň sebezničujícího principu (např. u
René Crevela ad.).