Syllabus
Název kurzu: Nadčasové epochální ?metastyly": recepce manýrismu a baroka ve 20. století
Forma kurzu: volitelná přednáška, 2 hodiny týdně, dvousemestrální, ZS-LS 2009/2010
Vyučující: Doc. Dr. phil. Josef Vojvodík, M.A.
Základní tematické okruhy a pojmy:
Princip duality a rozporu; senzibilita, emocionalita, vzrušení a formy nové senzibility v umění; povrch?hloubka, vizualita?taktilita, ,záhyby´, ,zvrásnění´?,pulverizace´, ,diafanizace´ (světa) .
Princip iregulérního; verbální a tělesné kódy; antropomorfizace a anamorfóza; princip simultaneity a multimediality; pararétorika a rároveň ?morfoklasmus; hermetismus, neomanýristická ars inveniendi; maximalizace smyslových kvalit uměleckého díla; hmota a nehmotnost světa..
Efekt šoku: exuberance a tortura, exaltace a patos, ale také melancholie, askeze, transcendence a transparence, neviditelnost.
Annotation
Okolnost, že 90. léta 20. století přinesla nápadné a velmi plodné oživení zájmu o manýrismus a baroko v literární vědě, uměnovědě i v muzikologii, jak o tom svědčí velké množství publikací, ale také aktivit, obracejících se k odborné i širší kulturní veřejnosti (výstavy, koncerty, filmy atp.), zájem, který trvá dodnes, je příznačná. Souvisí mj. s fenomény jako virtualita nebo simulatorní estetika, ale také se zájmem o tělesnost a smyslovost a s vědomím materiální povahy znaku. Manýrismus a baroko je vnímáno a aktualizováno ? od filmů Petera Greenawaye, architektury Franka O. Gehryho až barokizujícímu designu, nábytku a módnímu návrhářství jako ?stylish style?, jak manýrismus charakterizoval již v roce 1967 John Shearman, tedy tautologické umění umění, jehož hlavní motivací je požitek. Není náhodné, že současný neomanýrismus a neobaroko je spojováno s pojmy ?simulakrum?, ?hyperrealita?, ?virtualita?. Znovuobjevování manýrismu a baroka, dnešní ?barokizace světa?, je chápáno a interpretováno jako odmítává postmoderní reakce na modernu a avantgardu: neomanýrismus a neobaroko jako dekonstrukce moderny a avantgardy. Je tomu skutečně tak? Není to právě skepse, dimenze paměti a tíhnutí ke katarzní estetické zkušenosti, které postmodernímu neomanýrismu a neobaroku chybí?
Přednáška bude podrobně sledovat jednak teoreticko-konceptuální otázky vztahu mezi uměleckými systémy manýrismu, baroka a moderního umění z perspektivy teorie umění, teorie obrazu, filozofie a dějin kultury (Gilles Deleuze, Christine Buci-Glucksmann, Mario Perniola, Stephan Calloway ad.), s explikacemi na literatuře a výtvarném umění, jednak reflexi a recepci manýrismu a baroka v kontextu a na pozadí vývoje moderního umění 20. století. Není náhodné, že myšlenkově závažné teoretické a kulturně-historické reflexe těchto ?nepodobných podobností? mezi moderním uměním a kulturou manýrismu/baroka se v literární vědě a uměnovědě začínají objevovat záhy po skončení 1. světové války. Průkopnickými studiemi jsou zejména práce historika umění Maxe Dvořáka z let 1920/1921, Waltera Friedländera, Nikolause Pevsnera, Waltera Benjamina i Hanse Sedlmayra ad. Na konci 50. let vydává romanista a komparatista Gustav René Hocke dvě dnes už klasické monografie Svět jako labyrint. Manýrismus v literatuře (1959; obojí v českém překladu 2001). Hocke vytvořil velmi vlivný, třebaže ne neproblematický a v odborných kruzích dosti kritizovaný typologický a v podstatě antropologicky založený interpretační model manýrismu, spočívající na asymetrii protiklaných stylových a rétorických koncepcí: klasicistické (?atticistické?) a antiklasicistické (tzv. ?asianistické?) linii. Po téměř již celém století mezioborového bádání o manýrismu zůstává stále nejasné a otevřené, co to manýrismus vlastně je a proto zůstává, jak se zdá, i nadále vědeckým skandálem.
Výchozí tezí přednášky je myšlenka ambivalentního, ?dvojlomného? a zároveň ?instabilního? modelu světa ?duplicitní struktury? v manýrismu, baroku i v moderním umění 20. století: fenomén dvojího světa mezi transparencí a opakností, povrchem a hloubkou, hmotou a nehmotností), útěkem ze světa a dychtěním po světě. Umělecký systém baroka neusiloval zdaleka jen o kolosálnost, masívnost a opulenci, jak baroko interpretoval - v protikladu k renesanci - Henrich Wölfflin. Baroko, jeho ?pocit světa?, možno nahlížet a interpretovat naopak také jako mizení konstituovaného světa věcí jeho ikonoklastickou ?purifikací?, jako ?upuštění? (epoché) od světa ve smyslu skepse, zpochybnění a narušení jednotného a ?jednohlasného? statutu světa.