Anotace
Současnost literární vědy vykazuje krizové momenty projevující se metodologickou nejistotou a nezajištěností oboru v soustavě humanitních disciplín. Témata diskuse o literární historii, jež započala na přelomu 60. a 70. let 20. století především v americkém a německém univerzitním prostředí, se v české odborné debatě objevila se značným zpožděním.
Zčásti z důvodů politických, zčásti kvůli setrvačnosti premis určujících teoreticko-metodologický, ale i institucionální rámec oboru nejméně od čtyřicátých let, rovněž však kvůli celkové proměně, jíž od sedmdesátých let prochází společenský status literatury a humanitních věd obecně. Dějiny naší disciplíny, jejího vyhranění z obecně filologické definice v 19. století, samostatného formování v diskusích o "Geisteswissenschaften" a o syntetické povaze literárněhistorického zkoumání až po nové metodologické impulzy (strukturalismus, marxismus, fenomenologie) ve třicátých letech, umožňují nejen prověřit nosnost mnohých současných teoretických koncepcí (pojmy díla, textu, literatury, literárních dějin, jejich periodizace atd.), nýbrž i charakterizovat základní podmínky sebereflexe, jejímž prostřednictvím obory humanitního poznání revidují a inovativně rozvrhují svůj předmět.
V neposlední řadě s tím souvisí vztah k jiným historickým vědám a k vědám o umění, filosofii, sociologii atd., v nichž literární věda získává zpětnou vazbu, komplementární k "samozřejmému" zakotvení lingvistickému. Jednotlivá setkání se zaměří na konkrétní texty programové povahy či stati s metodologickým dosahem (od J.
Dobrovského, J. Jungmanna, V.
Nebeského, J. Gebauera, J.
Vlčka, J. Jakubce, A.
Nováka až po R. Wellka či F.
Vodičku), na uvedení do jejich kontextu a na diskusi o nich.