Syllabus
Může "výjimečný stav" jako "mechanismus výjimky" obsahovat estetický potenciál? Z filozofického a právně-politického hlediska rozvedl teorii výjimečného stavu italský filozof Giorgio Agamben ve své knize Homo sacer. Il potere sovrano e la nuda vita (1995, český překlad: Homo sacer. Suverénní moc a pouhý život, Oikoymenh: Praha 2011). Agamben definuje výjimečný stav jako politicko-právní fenomén, spojený se suspendováním právního řádu a zároveň jako "komplexní topologickou figuru". Vychází ze "struktury výjimky" německého teoretika a filozofa práva Carla Schmitta (1888-1985), autora "politické teologie", podle níž jsou "výjimky zajímavější než normální případ. Normální [stav] nedokazuje nic, výjimka dokazuje vše; nepotvrzuje pouze pravidlo, pravidlo vůbec žije pouze výjimkou. […] Výjimka uvažuje o všeobecném s energickou vášní." Schmittova "struktura výjimky" a Schmittova teorie, která byla již ve dvacátých letech 20. století myšlenkově přitažlivá a provokativní pro řadu filozofů a autorů (např. Ernst Jünger, Helmuth Plessner, Walter Benjamin ad.) a Agambenova reflexe výjimečného stavu otevírají textové strategie také na poli literárních fikcí. Jako literární strategie obsahuje "výjimečný stav" spektrum topoi a myšlenkových figur, spojených s dialektikou výjimečného stavu a normality. Ale také: výjimečný stav jako politický akt, v němž "mlčí zákon a právo", iniciuje - paradoxně a zdánlivě zcela iracionálně - estetické a umělecké strategie za hranicemi normality. Jde o zneklidňující fenomén, související s otázkou, jak je možné, že ve stavu extrémů a ab-normálnosti - války, teror, katastrofy, epidemie, věznění apod. - mohou vznikat díla s decidovaně estetickým účinkem. Tyto otázky budou v semináři sledovány na základě četby a diskuse literárních i teoretických textů.
Základní literatura:
Agamben, Giorgio: Homo sacer. Suverénní moc a pouhý život, Oikoymenh: Praha 2011.
Schmitt, Carl: Politická theologie. Oikoymenh: Praha 2012.
Schmitt, Carl: Římský katolicismus a politická forma. Oikoymenh: Praha 2013.
Schmitt, Carl: Teorie partyzána. Poznámka na okraj k pojmu politična. Oikoymenh: Praha 2008.
Strauss, Leo: Eseje o politické filosofii. Oikoymenh: Praha 1995.
Artaud, Antonin: Divadlo a jeho dvojenec. Hermann a synové: Praha 1994.
Blanchot, Maurice: Literární prostor. Hermann a synové: Praha 1999.
Kafka, Franz: Deníky 1909-1912. Nakl. Franze Kafky: Praha 1997.
Kafka, Franz: Deníky 1913-1923. Nakl. Franze Kafky: Praha 1998.
Kleist, Heinrich: Zemětřesení v Chile. In: Deset německých novel. Čs. spisovatel: Praha 1962.
Seebald, Winfried Georg: Austerlitz. Paseka: Praha - Litomyšl 2009.
Jan Zahradníček: Žalm z roku dvaačtyřicátého. In: Stará země [Akord: Brno 1946]: Jan Zahradníček: Dílo II. Čs. spisovatel: Praha 1992, s. 135-148.
Jan Zahradníček: Dům strach. In: Jan Zahradníček: Dílo II. Čs. spisovatel: Praha 1992, s. 289-369.
Annotation
Může "výjimečný stav" jako "mechanismus výjimky" obsahovat estetický potenciál? Z filozofického a právně-politického hlediska rozvedl teorii výjimečného stavu italský filozof Giorgio Agamben ve své knize Homo sacer. Il potere sovrano e la nuda vita (1995, český překlad: Homo sacer.
Suverénní moc a pouhý život, Oikoymenh: Praha 2011). Agamben definuje výjimečný stav jako politicko-právní fenomén, spojený se suspendováním právního řádu a zároveň jako "komplexní topologickou figuru".
Vychází ze "struktury výjimky" německého teoretika a filozofa práva Carla Schmitta (1888-1985), autora "politické teologie", podle níž jsou "výjimky zajímavější než normální případ. Normální [stav] nedokazuje nic, výjimka dokazuje vše; nepotvrzuje pouze pravidlo, pravidlo vůbec žije pouze výjimkou. […] Výjimka uvažuje o všeobecném s energickou vášní." Schmittova "struktura výjimky" a Schmittova teorie, která byla již ve dvacátých letech 20. století myšlenkově přitažlivá a provokativní pro řadu filozofů a autorů (např.
Ernst Jünger, Helmuth Plessner, Walter Benjamin ad.) a Agambenova reflexe výjimečného stavu otevírají textové strategie také na poli literárních fikcí. Jako literární strategie obsahuje "výjimečný stav" spektrum topoi a myšlenkových figur, spojených s dialektikou výjimečného stavu a normality.
Ale také: výjimečný stav jako politický akt, v němž "mlčí zákon a právo", iniciuje - paradoxně a zdánlivě zcela iracionálně - estetické a umělecké strategie za hranicemi normality. Jde o zneklidňující fenomén, související s otázkou, jak je možné, že ve stavu extrémů a ab-normálnosti - války, teror, katastrofy, epidemie, věznění apod. - mohou vznikat díla s decidovaně estetickým účinkem.
Tyto otázky budou v semináři sledovány na základě četby a diskuse literárních i teoretických textů.