Sylabus
"Text je pouze tehdy textem, když se na první pohled, při prvním kontaktu skrývá a (upírá) zákon své kompozice a pravidla své hry". Tato věta z eseje Jacquese Derridy (jako jednoho z teoretiků latence minulého století) La Pharmacie de Platon (1968) vystihuje okruh problémů, na něž se chce seminář zaměřit: již antičtí autoři (Vergilius, Ovidius ad.), zastávali názor, že umění (ars) spočívá právě v tom, že skrývá svoji techniku, že působí ze své latence a jejím prostřednictvím, tedy ze své skrytosti: "ars adeo latet arte sua" (Oidius, Proměny, X. kniha).
Z této perspektivy se "latence" jeví jako synonym naší LATINSKÉ - a "latinským středověkem" (Ernst Robert Curtius) zprostředkované kultury vůbec, s jejími ontologickými, epistemologickými, genealogickými, fenomenologickými, esteticko-poetologickými, hermeneutickými, psychologickými, ikonologickými, archeologickými, lékařsko-patologickými a dalšími implikacemi. Jako svébytný modus skrytosti a působení ze/ve skrytosti je latence nadána mimořádným potenciálem proměn i subverzí, ať již jde o objevování verbální latence, skryté pod slovy v podobě anagramů "slov pod slovy", nebo o proces reflexe Já v jeho "sebezapomnění" (Selbstvergessenheit), jenž má v Husserlově transcendentální fenomenologii vést k proměně "latentního" Já v "patentní".
Zdá se, že nápadné oživení teoretického zájmu o fenomén latence v posledních přibližně dvou desetiletích souvisí s všudypřítomností "evidentního" a "manifestního" v různých formách a podobách, stejně tak jako s požadavkem větší "názornosti". Seminář se zaměří zejména na "latence" v literatuře a výtvarném umění s přesahy do hlubinné psychologie a filozofie. V popředí zájmu budou figuræ crypticæ literárních strategií s jejich napětím mezi povrchem a hloubkou, viditelným a neviditelným, manifestním a latentním, transparentním a opakním.
Půjde především o odkrytí poetologického a hermeneutického potenciálu tohoto myšlenkově a problémově bohatého fenoménu ve spektru autorů jako Ovidius, Hölderlin, Baudelaire, Hofmannsthal, Joyce, František Halas, Richard Weiner, Paul Celan, ale také Sigmund Freud, Roman Jakobson, Peter Szondi, Hans Blumenberg, Gilles Deleuze nebo Jean Starobinski.