Sylabus
Kultura baroka je v eminentním slova smyslu teatrální kulturou, která buduje jeviště, na nichž by bylo možné inscenovat nejen specifické „vzorce“ jednání a chovaní, ale také estetické, umělecké, technické, přírodovědné experimenty, které, jak se zdá, v mnohém předznamenávají experimenty historických avantgard. Z této perspektivy možno 17. století interpretovat jako monumentální Theatrum scientiarum, jak ukazují autoři stejnojmenného, rozsáhlého, do osmi svazků rozloženého projektu (2000-2010), mapujícího formy a strategie experimentálního vědění raného novověku.
Tyto experimenty mají výrazně performativní charakter, totiž v tom smyslu, že umělecké a v širším smyslu kulturní procesy, jejich utváření, strategie, organizace i jejich reflexe jsou provázeny i provázány dynamikou interakcí, změn a událostí. Samotný, pro kulturu nejen baroka, ale raného novověku vůbec, paradigmatický pojem „theatrum“ má – jako „metafora“ ve smyslu Hanse Blumenberga – performativní charakter: jako prostor shromažďování, třídění, reflexe encyklopedického vědění (Komenský), poznání i experimentu.
Je heterotopickým i heterochronním prostorem, spojujícím prostorové, časové i theo-antropologické extrémy: přítomné „teď“ i věčnost, imanenci a transcendenci, božské i lidské. Velké „theatrum mundi“ mělo však i negativní konotaci, zpochybňující tradiční modely racionality a samotný pojem „reality“, jako labyrint, v němž nelze rozlišit zdání a skutečnost, klam a pravdu.
Jak píše Richard Alewyn ve své knize o barokním „velkém divadle světa“ (1959): „Nemáme nikdy zcela přesně vědět, zda se nacházíme ještě v trojrozměrném prostoru nebo již v dvojrozměrném zdání. Máme asi věřit, že jsme ještě na vezdejším světě, zatímco ve skutečnosti jsme již za jeho hranicemi a nemáme nikdy tak úplně pozbýt pochyby, zda se také doopravdy nenacházíme už tam anebo možná ještě tady. […] Jestliže nemůžeme nikdy přesně vědět, kde končí skutečnost a kde začíná klam, je tedy potom vůbec zpochybněna realita světa.“ Zvláštní úlohu hrála také nauka o afektech, která se jako zvláštní oblast etiky opírala o antickou filozofii a v kontextu nově probuzených přírodovědných a antropologických zájmů 17. století a pod vlivem politických teorií, inspirovaných Machiavellim, prožívala v té době velkou renesanci.
Pro teorii a poetiku barokní tragédie a barokního divadla z toho vyplývaly podstatné důsledky: jestliže se afekty vymknou rozumové kontrole, vedou lidskou bytost do zkázy s dějinně katastrofickými důsledky bestializace člověka. V přednášce půjde především o tematizaci výše načrtnutého vztahu mezi uměním a vědou, experimentem a performativitou s výhledem na uměleckou a estetickou teorii a praxi historické avantgardy.
Anotace
Kultura baroka je v eminentním slova smyslu teatrální kulturou, která buduje jeviště, na nichž by bylo možné inscenovat nejen specifické „vzorce“ jednání a chovaní, ale také estetické, umělecké, technické, přírodovědné experimenty, které, jak se zdá, v mnohém předznamenávají experimenty historických avantgard.