Sylabus
„Katolicismus je nepřípustný. Protestantismus je nesnesitelný. A já se cítím hluboce křesťanským“ (André Gide, Deníky). – „Nejsem sice nábožensky založeným člověkem, ale nemohu jinak: každý problém vidím z náboženského hlediska“ (Ludwig Wittgenstein: Porträts und Gespräche, Franfurt/M. 1987). Tyto dva výroky (a bylo by možné uvést další podobné) vystihují složitou alianci náboženství, umění a filozofie, vztah náboženské zkušenosti a estetické zkušenosti v éře „odkouzlení světa“, jak proces racionalizace a intelektualizace, provázený sekularizací, mizením rituálů a posvátného, pojmenoval svou slavnou tezí sociolog Max Weber (1917). Přesto anebo právě proto dotváří souvztažnost umění a náboženství, estetické a náboženské zkušenosti, estetickou mentalitu celého 20. století. Již pro Kierkegaarda, který v sobě cítil rozpor mezi silnou náboženskou vírou a básnickými sklony, není básník „ten“, kdo píše básně, nýbrž ten, kdo zvláštním způsobem odkrývá „své-volný“ postoj k existenci. Básnit (sebe sama) znamená vytvářet svět podle vlastního obrazu. Ovšem, nechat se básnit, znamená oddat se moci Boží. Konflikt a napětí mezi „estetickou“ a „náboženskou“ existencí (jakkoliv obtížná je u Kierkegaarda definice obou pojmů), který autor Buď – anebo (Enten-Eller, 1843) a Stádií na cestě životem (Stadier paa Livets Vei, 1845) sám postuluje, netvoří ovšem tak nesmiřitelný protiklad, nýbrž náboženská perspektiva se v jeho textech prolíná s estetickou, a obě perspektivy se, jak nyní ukazuje ve své pronikavé textově analytické práci Henrike Fürstenberg (2017), navzájem prolínají, dotýkají a „komentují“. Po šoku 1. světové války napsal filozof antropologie Helmuth Plessner v roce 1928, že modernímu člověku, který se „probudil do vědomí absolutní nahodilosti bytí“ a otřesení všech jistot, nezbývá, chce–li najít nějaké útočiště, než „skok do víry“: „Jedno zůstává pro zbožnost charakteristické: dává definitivum. To, co člověku nemohou dát příroda a duch, to poslední – tak tomu je –, chce mu dát ona. Poslední vazbu a začlenění, místo jeho života i jeho smrti, útočiště, smíření s osudem, výklad skutečnosti, domov, daruje jen náboženství. […] Kdo chce domů, do vlasti, do bezpečí, musí se obětovat víře. Kdo však dá přednost duchu, už se nevrátí“ (Die Stufen des Organischen und der Mensch, 1928/1975, s. 342).
Integrovala estetická zkušenost (estetická zkušenost – na tomto místě jen velmi stručně řečeno – jako smyslovou zkušeností iniciovaný proces reflexe) náboženskou zkušenost? Symbolistickou modernu konce 19. století provázelo úsilí o estetizaci všech oblastí života (sociální, pragmaticko-praktické, společensko-kulturní), dokonce i sféra všedního života měla být integrována do sféry estetična. S tím souvisí hlavní téma moderny přelomu 19. a 20. století: náboženství umění a umění jako „náhradní“ náboženství. Jak se projevuje sakrální, posvátné, náboženské také v profánním umění (slovesném i výtvarném) 20. století? Náboženství se rozvíjí mezi mýtem a logem, představou a pojmem, mezi „živou obrazotvorností a rozumem“ (Wolfgang Braungart). Mezi oběma instancemi musí působit třetí, spojující instance, v náboženství i v literatuře. Inkarnace, „zesvětštění“ božského logu, jenž by bez inkarnace zůstal čistě abstraktním, je pro západní kulturu zásadní a jedinečnou událostí. Vtělením se stal logos také smyslově poznatelným a realizovatelným prostřednictvím obrazotvornosti. A charakter jedinečné události má také umělecké dílo, které se objevuje v čase a dějinách, zároveň je však „stálé přítomné“ a v tomto smyslu transhistorické.
Těžiště přednášky spočívá v esteticko–poetologických a umělecko–estetických aspektech a tématech. Vztah umění, literatury (básnictví v užším slova smyslu) a náboženství je dán samotným zakotvením básnictví v kultu, v rituálních praktikách, tedy ve společné genezi kolektivních i individuálních magických, kultických, mýticko-náboženských představ a praktik, které jsou – stejně tak jako církevní instituce, dogmata a náboženský étos – v literatuře různými způsoby transformovány do specifických výrazových forem, adaptovány a performativně inscenovány. Podle klasického filologa a religionisty Waltera F. Otto bylo každé skutečné umění „ve vlastním smyslu vždy náboženské, neboť bytí světa“ ukazuje v umění „svoji božskou tvář“ (Das Vorbild der Griechen, 1949).
Hlavní tematické okruhy: Estetika a náboženství; estetizace a umění jako náboženství; „básnit“ místo „být“?: estetická existence jako/vs. náboženská existence; mýtus, kult, rituál; kultická sebeinscence básníka a básník jako (moderní) prorok; katolicismus a estetismus; theo–poetika moderny; umění v éře avantgard: mezi estetikou, ezoterikou, náboženstvím a „politickým projektem“; moderní poezie a negativní teologie; od „umění života“ k „životu v askezi“ (umění a konverze); „náboženský neklid“ a umělecký experiment; umění a náboženství po roce 1945 a dále; theodicea, nepřítomný Bůh a paradox víry.