Sylabus
Výchozí otázky semináře možno formulovat následovně: jestliže svědkové mají přinášet fakta a vypovídat o nich, mohou básníci vystupovat jako svědkové? Může být umění svědectvím? Jak lze spojit pravdu a fikci? A nespočívá právě v gestu svědectví a dosvědčování eticko-politická dimenze umění? Vydat svědectví je zároveň formou zastoupení, je to zkušenost být „na místě“ a „namísto…“ někoho druhého, za něhož mluvím. S možností vydat svědectví je spojená instance paměti.
Svědectví je ve specifickém smyslu odkázáno na paměť. Možno říci, že „svědectví“ je také jedno z hlavních intencí textů a básní Jiřího Koláře, Ivana Diviše a Ria Preisnera: v ní se kříží jejich poetická, epistemická a eticko-politická – u Diviše a Preisnera také dějinně-epistemická – dimenze.
Svědectví a autentičnost, tyto dvě centrální kategorie Kolářových textů přelomu 40. a 50. let, mají také výrazný rozměr etický, neboť autentičnost umění znamená pro Koláře souhru autentičnosti subjektu a etiky. Dalším specifikem této poezie je, že jde o poezii exilových autorů kteří po roce 1968 (Preisner a Diviš) žili a psali v exilu.
Jejich poetika je zároveň kulturní mnemotechnikou, namířenou proti zapomnění a zapomínání, ale také proti falešným mýtům. Z této perspektivy je jejich poetika svědectví a (historické a kulturní) paměti také poetikou protestu.
Podle teorie kolektivní paměti Maurice Halbwachse se pojem musí prostoupit s obrazem, aby se mohl stát předmětem vzpomínání. Jen v „konkrétní formě události, osoby, místa je možné vzpomínku fixovat a převést ji do paměti“ (M.
Halbwachs: Kolektivní paměť). „Spacializace“ vzpomínání má pro exilovou literaturu velmi podstatný význam. A zároveň se pro většinu exilových autorů stal jejich mateřský jazyk svébytnou formou exilu a médiem jejich básnické reflexe minulosti a básnického svědectví.
A svědectví potřebuje diskurz, který nemůže žádné technické médium nahradit: „Být svědkem spočívá v tom vidět, slyšet etc., ale vydat svědectví znamená vždy mluvit, vést diskurz, vzít jej na sebe a podepsat. Není možné svědčit bez diskurzu“ (Jacques Derrida).