Sylabus
Na podzim 1933 vyšla ve Frankfurtu nad Mohanem kniha klasického filologa, religionisty a univerzitního profesora Waltera F. Otty (1874-1958) Dionysos.
Mythos und Kultus, jíž její autor navázal na – a pojetím Dionýsova božství i razantně přesáhl – svoji monografii (z roku 1929) Die Götter Griechenlands. Das Bild des G öttlichen im Spiegel des griechischen Geistes (Řečtí bohové.
Obraz božství v zrcadle řeckého ducha). Ottova interpretace jednoho z nejznámějších i nejpopulárnějších olympských bohů je koncipována mj. jako ostrá polemika s v jeho době dominantními religionistickými pozicemi již tím, že Otto trvá na recipročním vztahu mezi mýtem a kultem v tom smyslu, že každý mýtus předpokládá kult (jako manifestaci božského zjevení) a každý kult svůj mýtus.
Zároveň je však Ottův recepčně velmi vlivný, stejně jako krajně spekulativní Dionysos, který vyvolal polemiky i odmítání, více než jen religionistickou studií. Již doba vydání, několik měsíců po nástupu Hitlera a nacionálních socialistů k moci, k jejichž ideologii si Walter F.
Otto zachovával kritický odstup, naznačuje, že jeho interpretace může mít i další implikace, než jen religionistické. Odráží pozoruhodným způsobem také reflexi antiky v moderně 20. století a modernu v zrcadle dionýského principu a kultu.
Dionýsos je v Ottově interpretaci nejen jedinečně původním řeckým bohem, jenž byl v řeckém světě přítomným již na konci druhého tisíciletí před Kristem (teze, která byla v roce 1952 archeologicky a paleograficky doložena a potvrzena). Zejména však: krajně ambivalentní podstata a povaha Dionýsa a jeho kultu se podle Otty nejvýrazněji projevuje v jeho šílenství, které má jak děsivě ničivou, tak i extaticky povznášející podobu.
Ottova i dnes fascinující interpretace Dionýsa je východiskem této přednášky, která bude kombinovat kulturně-historický, religionisticko-literárněhistorický a literárně-interpretační výklad. Půjde v ní také o to ukázat, proč se v moderně a avantgardě, i v její teorii literatury a umění, prosadil – i přes různé neoklasicistní tendence a projevy – právě dionýský princip.
Je to jednak událostní charakter dionýství, fenomén „nebezpečného okamžiku“, náhlosti epifanie tohoto boha a jeho působení – a zároveň jeho neuchopitelnost –, je to však i jeho zmíněná krajně ambivalentní, protikladná povaha mezi extatickým opojením a melancholií. Zdá se, že právě tato paradoxní, extrémy slučující povaha dionýství konvenovala blízkosti moderny a avantgardy k různým formám estetického i politického extremismu.
Walter F. Otto interpretuje Dionýsa jako „maskovaného boha“, jehož zjevení nemá ani svoji podobu ani svůj svět.
Je paradoxní „nejbezprostřednější přítomností a absolutní nepřítomností v jednom“, jejichž symbolem je maska.Je nápadné, stejně jako příznačné, že autoři, o které v přednášce půjde, byli ve zvláštním smyslu „antimoderními modernisty“ včetně agresivní kritiky liberálního demokratismu, inklinace k sektářství, katolicismu, iracionalismu, elitářství, ultrakonservatismu, monarchismu: Ezra Pound, Thomas Stearns Eliot, Paul Valéry, Rainer Maria Rilke, Pierre Klossowski, Gottfried Benn, Vjačeslav Ivanov, Karásek ze Lvovic (i Arnošt Procházka jako kritik), Jaroslav Durych. Ale právě i v této ambivalenci a napětí mezi jejich vysoce originálními poetologickými inovacemi a jejich excentrickými, nezřídka radikálními politickými pozicemi se manifestuje – v různých formách a projevech – jejich dionýství.
Za pseudopolitickými nebo kvazi-politickými myšlenkami a projevy se skrývá a působí přesvědčení o regenerativní síle umění jako duchovní energii, schopné obnovit civilizaci.