Syllabus
Dějiny, dějinné události a lyrika tvoří přibližně od raného novověku pozoruhodnou alianci, která však byla literární vědou – na rozdíl od reflexe dějin v románu a dramatu – více či méně ještě donedávna opomíjena nebo marginalizována. Ukazuje se však, že lyrika jako metakognitivní literární druh může dějiny s jejich proměnami, s jejich tzv. „převratnými událostmi“ i kataklysmaty reflektovat velmi nuancovaně, různorodě a mnohotvárně. Reflexe dějin a dějinných kontextů je také aspektem, v němž se v básni nezřídka protíná tematizace a reflexe politiky a dějin. Zdá se, že ve vztahu k dějinám je lyrika schopna zprostředkovat pravdu, kterou dějepisectví zprostředkovat nemůže nebo nechce, ať již jde o omyly, chyby, lži i zločiny dějin, dějepisectví – i jejich aktérů. Básnické nebo (v širším slova smyslu) literární pravdy jsou ovšem „pravdami“ svého druhu a jako takové se dostávají do konfliktu s historickými pravdami. Báseň může konstituovat model anti-dějin jako opozici ke kanonizovaným interpretacím oficiálního dějepisectví. Pravda/pravdy, které zprostředkovává lyrika, by bylo možné charakterizovat v návaznosti na metaforologii Hanse Blumenberga jako metaforické pravdy. Blumenberg přichází s pojmem „absolutní metafory“ a má na mysli „přenesené“ významy, které se vymykají pojmové logičnosti. Metafora má v Blumenbergově uvažování kulturně-antropologický význam: z této perspektivy by bylo možné, podle Blumenberga, lidskou bytost chápat jako animal metaphoricum, jako bytost, která kreativně vytváří síť metaforických myšlenkových figur a vazeb, jejichž prostřednictvím se „zabydluje“ ve světě a přistupuje k jeho skutečnosti. Metafory nejsou jen rétorickým prostředkem, ale je jim vlastní také antropologická a zvláštní epistemologická funkce, i ve své obraznosti a „nepřesnosti“ (ve srovnání s rigorózností teoretického jazyka) odpovídá metafora vysokému stupni abstraktnosti pojmů jako „bytí“, „dějiny“, „svět“. Metafory dávají světu strukturu, reprezentují skutečnost, kterou lze jako celek jen stěží postihnout.
Na konkrétních básních budou v semináři sledovány a diskutovány teoretické, metodologické, žánrově specifické (např. historická balada, „momentka“, historická „báseň rolí“ ad.) a hermeneutické aspekty vztahu lyriky a dějin.
Hlavní teoreticko-metodologické okruhy: lyrika – dějiny a kulturní paměť; historismus jako estetický program lyriky; lyrika jako médium historické (‘národní’) paměti; událost a její lyrická narace; archeologie času v básni; historické obrazy a metafory; lyrika jako kontra-dějiny, politická poezie a dějiny.
Vzhledem k velmi rozsáhlému materiálu se výběr textů zaměří na „paradigmatické“ básně české lyriky konce 19. a hlavně 20. století (s případnou komparací s básněmi zahraničních autorů):
Možné tematické okruhy: Rok 1848; historismus a kritika modernismu kolem 1900; 1. sv. válka a boj za samostatnost; moskevské procesy; Mnichov 1938, 2. sv. válka a odboj; „stalinská epocha“ a její reflexe; srpen 1968 a Jan Palach; „historie“ normalizační každodennosti.
Neruda, Frič, Zeyer, Karásek ze Lvovic, Dyk, Medek, Kolman-Cassius, Seifert, Halas, Zahradníček, Hrubín, Šiktanc, Hejda, Pištora, Holub, Kabeš, Juliš.
Výběr autorů a textů může být upřesněn na základě společné domluvy.