Syllabus
Z roku 1939 pochází kresba Jindřicha Štyrského „Pohřbené kameny“, která se vztahuje k malířovu tematickému komplexu, snu o „Matce-zemi“ (1940), inspirovanému Máchovým Májem. V té době začíná někdejší člen Devětsilu, spisovatel Karel Schulz, komponovat rozsáhlou románovou fresku o životě a díle Michelangela Buonarroti, z níž vznikl mimořádný románový fragment Kámen a bolest (1942). Odtud bude přednáška sledovat teorii a fenomén formy, která se – jak se zdá – od druhé poloviny třicátých let konstituovala také v opozici k teorému „beztvarosti“. Důležitou roli zde hraje významový a kulturní potenciál kamene jako synonyma pra-původní, archaické matérie – anorganické, chladné, tvrdé a trvanlivé, reprezentující člověku odvrácenou jinakost přírody. Kámen má pro vývoj estetické a umělecké moderny již od romantismu až k postmoderně druhé poloviny 20. století, možno říci, jedinečný význam. V Kantově estetice (přírody) reprezentují kámen/skály/velehory princip velkolepé a zároveň člověka až děsivě přesahující a „drtící“ vznešenosti, v romantické poezii (Novalis, Hölderlin, E. T. A. Hoffmann, Clemens Brentano, E. A. Poe ad.) se poetika ruin, zvučících kamenů, oxymórních hlasů bez těla, mluvících/zpívajících soch stala novým paradigmatem „řeči poezie“ a hlasu nepřítomného, mrtvého, němého. Kámen, reprezentující počátek (archē), původ a trvalost, zaujímá v moderně 20. století důležitou pozici (v poetice ruského akméismu, v surrealistické estetice ruin, v poválečném umění čtyřicátých let), kdy to nejarchaičtější získává status nejmodernějšího:od umělecky a myšlenkově náročných textů moderny až k pop-kultuře („Rolling Stones“). Kámen je materiálem sochařského umění a socha reprezentuje stav mezi realitou a virtualitou, skulpturálně vytvářenou kategorií „imaginárního“, ale také stav mezi haptickým a vizuálním, mezi tělem a obrazem, pohybem a nehybností. Michelangelo chápal – v návaznosti na novoplatónskou filozofii – tesání sochy jako osvobozování duše z pout temné hmoty. V přednáškách půjde především o „arche-ologickou“ (v přeneseném slova smyslu) rekonstrukci ikonografie, estetiky a poetiky kamene jako paradigmatu trvání, stálosti a zároveň mizení, nepřítomnosti, ztráty (antické ruiny), mortifikace i animizace. Zvláštní pozornost bude věnována ikonografii a estetice kamene a skulpturality 40. let a druhé poloviny 20. století ve výtvarném umění, fotografii a umělecko-historickém diskurzu.
Tematické okruhy: mezi vznikáním a mizením formy (k teorii formy v první polovině 20. století) – Moderní fascinace archaičností: akmē/kámen – Poetologie a ikonografie krystalů a kamenů (krystalická „gotika“ moderny: „Gläserne Kette“, Paul Klee) – De Chiricova „scultura metafisica“ – „Machine à émouvoir“: recepce Michelangela v 20.-40. letech 20. století – Zranění, bolest, transgrese v Schulzově románu Kámen a bolest – Archeologické a geologické fantazie Jindřicha Štyrského a jeho „Pohřbené kameny“ – „Grekománie“ 40. let 20. století: skulpturalizace těla a vitalizace sochy (Walter Hege, Herbert List) – „Lithologická“ imaginace Rogera Cailloise – „Kámen je prastarý“: archaičnost a abstrakce: lidská postava v díle Fritze Wotruby – „Problematický antropomorfismus“: americký minimalismus v pojetí Georgese Didi-Hubermana – Fotografie a ruiny: Jacques Derrida, Demeure, Athènes (2009).