Sylabus
Ve fragmentárním souboru kratších traktátů Problemata physica (kap. XXX, 1), připisovaných Aristotelovi, jsou filozofové i umělci charakterizováni jako melancholičtí hrdinové, jejichž existence je heroickou a tragickou existencí, podobně jako existence hrdinů řeckých mýtů: „Proč byli všichni vynikající muži, ať filozofové, státníci, básníci nebo umělci, zjevně melancholiky? […] Mezi těmi pozdějšími to byli Empedoklés, Platón a Sókratés a mnozí další slavní muži, jako i většina básníků“.
Umělec reprezentuje ve specifickém smyslu extrémní variantu člověka, jenž existuje v napětí mezi dvěma nesmiřitelně antagonistickými principy času; mezi „věčnou", ahistorickou přítomností a pomíjivým okamžikem. Nápadná je afinita (uměleckého) tvoření a kreativity k sebezničení, jako by šlo o fatální souvztažnost.
Přednáška bude sledovat vztah mezi formami tvůrčího sebeuskutečňování a sebezničující „čistou kulturou pudu smrti“ (S. Freud), tedy tragickou, odvrácenou, temnou stranu tvůrčí potence jako letální bludný kruh sebekonstrukce a sebedestrukce.
Již T. G.
Masaryk analyzoval ve své tehdy průkopnické knize Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty (německy 1881) sebevraždu jako specificky moderní fenomén. Jako by tvůrčí a tvořící individualita byla právě a často ve chvílích tvůrčího vzmachu a vzniku díla zastiňována deprimujícím vědomím agonálního Já a myšlenkou sebedestrukce.
Vědomí pomíjivosti pudí k tvořivému sebeuskutečnění, k překračování hranic a průniku do nových oblastí. Odvrácenou stranou kreativního sebeuskutečňování je však právě „čistá kultura pudu smrti“, jak Sigmund Freud charakterizuje melancholii.
Jinými slovy: silná afinita k depresivitě, vystupňované do sebezničení, depresivita, která se podle neurologa a psychiatra Erwina Strause dostavuje již proto, že tvůrčí proces vzdaluje tvůrce jeho výtvoru, je to proces odcizování, mizení a osamocení, neboť v okamžiku dokončení díla je jeho tvůrce vytržen z říše „bezčasého bytí“, jehož se člověk tvořením dotýká, a zůstává v zajetí nezadržitelně uplývajícího života a času. A zároveň a na druhé straně: nebezpečí, riziko, blízkost smrti dává každému odváženému činu, každému dobrodružství, jímž je také umělecké tvoření, zcela jedinečný ráz.
Okolnost, že řada velkých umělců minulosti odkládala dokončení svých děl, z nichž mnohá také nedokončena zůstala, je příznačná, stejně tak i okolnost, že jejich vznik byl provázen myšlenkou na smrt, na sebevraždu, na nebytí. Těžiště přednášky bude spočívat na (zdánlivě) paradoxním spojení umělecko-estetického prožitku, estetického „gesta“ a/jako sebezničujícího osvobozujícího gesta s rozhodnutím pro „útočiště ve smrti“ (Karl Jaspers), v němž by bylo možné zachránit svoji existenci – také pod nátlakem vnějších okolností – jako intaktní estetickou, esteticko-etickou existenci.
Umělecko-estetické, psychologické a filozofické aspekty paradoxního spojení kreativity, tvoření a sebedestrukce budou v přednášce tematizovány na konkrétních příkladech od Petronia, přes Michelangela nebo Francesca Borrominiho až k autorům a filozofům i literárním vědcům 20. století (mezi nimi: Julius Zeyer, Eugen Gottlob Winkler, Dušan Pala, Susan Taubes, Jukio Mišima, Wilhelm Kamlah, Paul Celan, Peter Szondi).
Anotace
Těžiště přednášky bude spočívat na (zdánlivě) paradoxním spojení umělecko-estetického prožitku, estetického „gesta“ a/jako sebezničujícího osvobozujícího gesta s rozhodnutím pro „útočiště ve smrti“ (Karl Jaspers), v němž by bylo možné zachránit svoji existenci – také pod nátlakem vnějších okolností – jako intaktní estetickou, esteticko-etickou existenci.