Sylabus
Tematické okruhy:
1. S básníky (Devětsilu a poetismu). Hledání nového jazyka prózy v kontextu české avantgardy
1.I. Básnická epika monumentalizující a sociálně kritická: "epika jako rozvedený básnický obraz" (M. Grygar) a mytické podobenství: Pekař Jan Marhoul, Pole orná a válečná
1.II. Humoristické "intermezzo": Rozmarné léto2. S teoretiky (Pražského lingvistického kroužku). Prózy jazykového a stylového experimentu: Poslední soud, Hrdelní pře anebo PříslovíPolemika o Poslední soud: Vančura kontra Peroutka3. Proměna epických postupů a obrat k "próze obrozené epičnosti" (J. Opelík): Marketa Lazarová
4. Recepce I. Vančura v myšlení J. Mukařovského5. Recepce II. Vančura v
60. letech: interpretace a adaptace v mezioborové perspektivě
Anotace
I přes obecně sdílené a přijímané povědomí o nezpochybnitelném významu Vladislava Vančury (1891–1942) pro české písemnictví a šířeji i pro českou novodobou kulturu, obraz jeho autorské osobnosti jakoby nám stále unikal. Dotýkáme se tu jednoho z paradoxů literárněkritické a literárněhistorické recepce autorova díla, které se těšilo sice víceméně soustavnému zájmu literární kritiky, historie a vědy, o čemž svědčí též bohatá literatura předmětu, přesto zůstává česká literární historie Vančurovi mnohé dlužna.
Cílem semináře, soustředěného výlučně k Vančurovu beletristickému dílu 20. a počátku 30. let, je postihnout v základních obrysech proměny i konstanty autorovy poetiky a estetiky, postihnout tvorbu uvedeného období v jejích tematických a tvárných dominantách, v její stále otevřené celistvosti a komplexnosti. Těžiště semináře leží v průběžné četbě vybraných autorových románů (od Pekaře Jana Marhoula po Marketu Lazarovou), otevírající možnosti interpretace ve vnitřním i vnějším kontextu Vančurova díla a ve světle jeho kritické recepce. K předmětu svého zájmu chceme přistupovat nikoli jako k ustálené jednotce české literární historie, nýbrž se naopak k Vančurovu dílu vztahovat jako k živé otázce, jíž se jevilo i autorovým současníkům, představit tedy autorovu jedinečnost a osobitost, jak se odráží i v dobové literárněkritické reflexi a literárněhistorické recepci. Mezi autory textů, v nichž se utvářel kritický a literárněhistorický obraz Vančurova díla, jsou zastoupeny téměř všechny významné osobnosti moderní české kritiky, počínaje F. X. Šaldou, který Vančuru opakovaně stavěl do čela soudobé české literatury. Opakovaně se k Vančurovu dílu vracel i J. Mukařovský, jehož příspěvky, postihující specifickou podobu Vančurova prozaického díla v detailu i širších souvislostech, se zaujetím jak pro konkrétní umělecké vyjádření, počínaje vztahem ke slovu a povahou jeho věty, tak pro obecnější problematiku tvárnou, skladebnou a žánrovou, otevírají též otázku vzájemné inspirativnosti autorské umělecké metody s teoretickými postuláty literárněvědného strukturalismu, s formalisticko-strukturalistickým konceptem myšlení o jazyce a literatuře. Specifickou kapitolu v recepci autorova díla znamenají šedesátá léta, kdy je osobnost a dílo V. Vančury pro českou literaturu „znovuobjevováno“ v literárněkritických a literárněhistorických textech, inspirováných hlouběji motivovaným „vědomím souvislostí“, resp. spřízněností s poetikou a etikou Vančurovy tvorby literární i kritické (M. Kundera, Z. Kožmín, M. Grygar, J. Lopatka, J. Opelík). Dokladem toho, že Vančurovo dílo bylo znovu vnímáno jako aktualita, jsou i jeho umělecké konkretizace, ať už filmové adaptace (Vláčilova a Pavlíčkova Markéta Lazarová /1967/, Menzelovo Rozmarné léto /1967/, Schmidův Luk královny Dorotky /1970/) či divadelní a rozhlasové dramatizace.