Anotace
Je historie spíše vyprávěním, anebo vědou? Představuje historické poznání něco objektivního, o co se lze opřít, anebo je poplatné poetickým strukturám jazyka a může nám nabídnout přinejlepším různě zdařilé příběhy, mezi nimiž nelze rozhodnout, který z nich je pravdivější? Není to tak, že historie tvoří pouze podivně privilegovaný literární žánr, který ale vždy zůstává poplatný obzorům své doby? Anebo má tu moc zprostředkovat nám minulost, jak se opravdu přihodila? Takové a jiné otázky hýbaly literární teorií a historickou metodologií nejpozději od sedmdesátých let minulého století a zdá se, že pro mnohé stále nejsou uspokojivě zodpovězeny.
Ti, kteří kladli větší důraz na roli vyprávění, bývají označování jako narativisté a patří mezi ně taková zvučná jména, jako jsou Roland Barthes nebo Hayden White. Názor opačný zase zastávala valná část profesních historiků, mezi nimiž vynikal zvláště Carlo Ginzburg.
Nabízí se pak ještě třetí odpověď: historie je vyprávěním i vědou zároveň. Tímto směrem se v poslední době vydala řada myslitelů, třeba Philippe Carrard nebo Ivan Jablonka. Nejčistší formulaci však lze nalézt u francouzského filosofa Paula Ricoeura. V jeho pojetí zůstává historie vědou v té míře, v jaké dokáže schopnost vysvětlení propojit se svou schopností vyprávět. A v té míře, v jaké je vyprávěním, se zase musí řídit řadou omezení a předpisů, které jí ukládá její snaha vypovídat pravdu o minulosti. Co z tohoto úzkého sepjetí vzniká, není ani prosté vyprávění, ani čistá věda, ale cosi třetí: specifický žánr historického vyprávění, charakterizovaný především tím, že je diskurzem o minulosti. Zároveň se tak ukazuje, že pro psaní historie možná není ani tak stěžejní pojem vyprávění, jako spíš pojem času.
Potom se ovšem můžeme ptát, jaké různé časy, jaké rozličné podoby dějin před námi při čtení historických knížek vyvstávají. Není právě odlišná "temporalita dějin" to, co od sebe různé historické žánry vposledku odlišuje? Čteme-li mikrohistorickou studii o životě jednoho mlynáře, velké vyprávění o pomalých strukturách klimatických, technologických a civilizačních změn nebo pozitivistický katalog bitev, válek a jejich dat, není nakonec to nejvýraznější, co si z četby takových knih odnášíme, nějaké nejasně tušené ponětí o dějinnosti? Tedy ponětí o tom, co je obsahem dějin, co do nich patří a co už ne, jaká je jejich váha, tíha a závaznost nebo jaký prostor pro jednání čtenářovi otevírají?
Cílem kurzu bude seznámit studenty právě s myšlením Paula Ricoeura o dějinách, jak je představuje ve své knize Čas a vyprávění. Nezůstane však jenom u něj, projdeme si i některými významnými teoriemi historického vyprávění a věnovat se budeme taky myšlení času v dějinách. Odměnou za tuto teoreticko-metodologickou lopotu pak bude interpretační hra, v níž se pokusíme přečíst z ricoeurovské perspektivy několik různorodých historických děl.
Kurz nabízí studentům komparatistiky a bohemistiky seznámení s jednou významnou literárněvědnou debatou a zároveň chce ukázat, že s literární teorií se lze vydat i za striktně oborové hranice. Případným zájemcům ze strany historiků by kurz rád nabídl novou perspektivu v přemýšlení o historickém psaní (což může být i praktické).