Anotace
„Svět musí být romantizován. Tak znovuobjevíme jeho původní smysl“: tento proslulý požadavek, vyslovený Novalisem (Friedrich Freiherr von Hardenberg) a zrozený z opozice k osvícenskému racionalismu, je mj. výrazem snahy o dosažení jednoty poezie a života.
Poesie, nejen básnictví, ale – podle Novalise – všechny lidské aktivity, směřující ke zdokonalení, měla člověku zjevit a zpřístupnit niterný cit pro absolutno a harmonizovat „vyšší“ a „nižší“ světy. Poezie, podle Novalise, „to vskutku absolutně reálné“: „To je jádrem mé filozofie – čím poetičtější, tím pravdivější!“ Zde se také v eminentním smyslu rodí fenomén, který nazýváme „moderní lyrika“.
Především proto, že zde spočívá, jak se zdá, výchozí bod všech zásadních estetických a uměleckých inovací a experimentů, které tvoří podstatu umělecké moderny vůbec. K tomu patří také sebereprezentace subjektivity ve všech oblastech uměleckého tvoření, proces sebezpytování, sebehledání a (fiktivní) sebekonstituce Já v estetickém aktu a estetickém (sebe-)prožitku.
Básník se stává „transcendentálním lékařem“. Výchozí otázkou přednášky je: v čem spočívá „modernost“ moderní poezie a čím a zda je obtížnější než poezie minulých epoch? Můžeme mluvit o zásadní proměně ve vývoji moderní poezie, spočívající mimo jiné v tom, že básníci 19. a 20. století vyslovují radikálně jiným způsobem a jinými uměleckými prostředky zkušenost uměleckého poznání, které se konstituuje mimo oblast racionálního poznání, v antitezi rozumu a citu, světa a pojmu, skutečnosti světa a skutečnosti člověka? Kromě toho se pojmy „moderna“ a „moderní“ se v této souvislosti vztahují k složitému problému, který by bylo možné charakterizovat jako kontinuitu ve zlomu s tradicí.
Moderna se tak jeví jako dynamický proces, jehož počátky bychom mohli spatřovat již v římské literatuře, např. u Ovidia: existují tedy různé vývojové formy modernosti, ať již historické nebo aktuální. Mluvíme-li o „moderní lyrice“, předpokládáme, že má svoji aktuální modernost, která má dokonce své datum: 1857, kdy vycházejí Baudelairovy Květy zla, jejichž poetika radikálním způsobem zasahuje do tradice romantické a poromantické náladové lyriky a lyriky prožitku a proměňuje ji.
Jedním z hlavních příznaků moderní lyriky je, vedle jejího internacionálního charakteru, že se pohybuje mezi extrémy, což nachází svůj výraz v prolínání protikladů a dokonce v úsilí o jejich syntézu. Může být lyrická promluva pravdivá, jak připouští Käte Hamburgerová? Tato a další naznačené otázky budou v přednášce sledovány na konkrétních příkladech a poetologických úvahách.