Anotace
V Idejích k čisté fenomenologii a fenomenologické filozofii píše Husserl, že „fikce tvoří životní moment fenomenologie“, že „fikce je zdrojem, z něhož poznání „věčných pravd“ čerpá svoji potravu. Husserl si byl vědom, že teorie fenomenologické redukce obsahuje estetickou perspektivu, proto nejpozději v Idejích (1913) klade důraz na fantasii jako zvláště preferované pole fenomenologických deskripcí.
Tady získává fenomenologická redukce novou podobu: stává se estetickou figurou, transcendentálně filozofickým analogonem estetické zkušenosti. Estetický postoj a estetická zkušenost nemá být však jen psychologickým procesem, má mít také svoji objektivní stránku a funkci, která nám zpřístupňuje svět.
V estetickém postoji se spojuje jedinečným způsobem smyslovost a smysl. Této estetické dimenze prožívání si byla fenomenologie od samého počátku velmi jasně vědoma a zahájila tím skutečně epochální obrat v teoretické filosofii 20. století.
V přednášce půjde o to, naznačit kontury fenomenologické estetiky – od Husserla a jeho žáků, až do současnosti – zejména ve vztahu k jednomu z nejprovokativnějších, ale také „nejzáhadnějších“ pojmů fenomenologie: k transcendentální redukci. V popředí stojí otázka, zda je možné chápat teorii redukce („uzávorkování“ / “Einklammerung“) vnějšího světa jako podstatu umělecké praxe.
Neznamená básnická, narativní, ikonická, vizuálně-filmová re-prezentace specifickou operaci fenomenologické „redukce“, proměnu světa v „ens fictum“, a na druhé straně, není interpretace literárních, výtvarných a filmových uměleckých děl ve specifickém smyslu ekvivalentem Husserlem požadované „deskripce“, zaměřené ovšem na základní aspekty významové výstavby světa skutečnosti člověka a mezilidských vztahů? A není zkušenost se světem, přístup ke skutečnosti světa, jinak „zatarasený“ abstraktními vědeckými pojmy, možný právě fikcí, „akty fingování“? Není „zaslíbená země“ fenomenologické redukce, totiž Husserlem postulované dosažení absolutního vědomí jako „nejhlubšího“ poznání sebe sama, přístupná hlavně prostřednictvím příběhů, jak předpokládal Husserlův žák Wilhelm Schapp? „Ve skutečnosti je každý čtenář, když čte, jen čtenářem sebe sama.“ (Marcel Proust, Hledání ztraceného času. Tyto a další otázky, směřující k hlavní otázce celého přednáškového cyklu: k aktuálnosti fenomenologického přístupu k umění, k fenomenální podstatě uměleckého díla, které se ukazuje nejen specifickým způsobem svého vytvoření, ale také jako smyslově vnímatelná „umělecká věc“ („Kunst-Ding“).
Půjde tedy – na konkrétních dílech – také o to, co zásadně zkušenost s uměním umožňuje, co ji činí nenahraditelnou.