Výzkum dějin umění byl a stále je považován za samostatnou akademickou disciplínu. Existuje ale jediná odpověď, co a jak dějiny umění ve svém základě zkoumají? Co je cílem dějin umění a jakými prostředky těchto cílů uměleckohistorický výzkum dosahuje? A je možné uvažovat o dějinách umění jakožto samostatné vědecké disciplíně i dnes?
Na tyto otázky je možné odpovědět problematizací konce (dějin) umění, který na první pohled anticipuje zánik celého akademického oboru, jak to bylo naznačeno na konci 20. století. Avšak, jak bude v předmětu ukázáno, jelikož se v případě dějin umění nejedná o biologický život, ale o duchovně-vědnou definici konstruující svou vlastní existenci, konec může být nahlížen také jakožto nutná součást společenskovědní problematizace výtvarného umění, jak je možné tuto problematiku nacházet ve filosofii, umění a následně i v dějinách umění 19. a 20. století. Tímto odlišným pojetím konce bude problematika dějin umění řešena odlišně nežli jakožto kontinuální vývoj s předpokladem neustále dokonalejšího poznání, inklinujícího ke svému vyčerpání a následnému zániku. Konec bude naopak konceptualizován jako diskontinuální charakterizace dějin i umění ve smyslu kodifikace současnosti uměleckohistorickým výzkumem. Takto nahlížené konce (dějin) umění mohou totiž pomoci porozumět významu a možnostem dějin umění jakožto způsobu výkladu výtvarného umění na začátku 21. století.
Student vstupující do cvičení musí ovládat anglický jazyk na úrovni čtení odborných textů, znalost dalších světových jazyků je vítána, nikoli vyžadována. Předpokladem úspěšného absolvování kurzu je 1) aktivita při diskuzích na základě povinné četby; 2) vlastní kritická rešerše problému konce (dějin) umění (podmínka zápočtu zimního semestru); 3) představení vlastní koncepce konce (dějin) umění a vypracování krátké písemné práce na dané téma (podmínka závěrečné zkoušky v letním semestru).