Syllabus
1. Vymezení: „Obsahová“ a „transcendentální filosofie dějin“ (Havelka), Philosophy of History (Tucker), metodologie historické vědy (Rüsen, Lorenz). 2.
Základní kategorie noetické analýzy: metodologický monismus versus metodologický dualismus; „narativní vysvětlení“ a „historická teorie“ (Rüsen); „pozitivistický“, „hermeneutický“ a „komparativní“ způsob dějepisného výkladu (Lorenz); „ontologické“, „mentalistické“ a „lingvistické paradigma“ (Havelka); „ontologický“, „noetický“ a „metodologický způsob založení historické metody“ (Meran). 3. První vlna velké kritiky objektivismu 1890-1920 (Dilthey, Simmel, Weber, Boas, Cassirer, Sapir, Whorf). 4. Škola Annales a francouzská sociologie a antropologie (Bloch, Durkheim); strukturalismus 50.-70. let 20. století a jeho vliv na dějepisectví (Lévi-Strauss, Braudel; dějepis mentalit; strukturalismus a marxismus). 5.
Druhá vlna velkých kritik objektivismu: lingvistické a narativistické kritiky dějepisectví 60.-80. let (Foucault, Veyne, White, Ankersmit, Ricœur); narace versus (sociální) teorie (Wehler, Kocka, Nipperdey); explanace versus interpretace. 6. Třetí velká vlna kritik objektivismu: poststrukturalismus 90. let (Ginzburg, van Dülmen, Chartier); Koselleckova „teorie možné historie“ a „veto pramenů“, „stopa“, „stopa“ a Ginzburgovo „paradigma indicií“. 7.
Etnologizace historických věd, antropologizace historie, historizace antropologie; mikrohistorie, historická antropologie, New Cultural History (Geertz, Medick, později vliv Eriksena). 8. „Teorie o“ a „teorie v“ historické vědě (Meran, Beneš); Weber, Wehler, Kocka, Welskopp. 9. Vyprávění, zápletka, metafora; Veyne, White, Ankersmit, Ricœur, Koselleck. 10.
Tzv. postnarativistický non-reprezentacionalismus (Kuukkanen). 11. Deskripce, kódování, obraz (Vašíček); pojem versus metafora; „ideální typ“ (Weber) - metaforická „reprezentace“ (Ankersmit) - „koligace“ (McCullagh). 12.
Polarita mezi „výzkumem“ („kronikou“ a vyprávěním „historií“; White), resp. polarita mezi „referencí“ a „reprezentací“ (Ankersmit). 13. „Fakticita“ věd o kultuře (Koselleck) a „pravdivost“ některých vyprávění (Ricœur) versus arbitrárnost jazyka a libovolnost historických narací (White, Ankersmit); vysvětlení - porozumění - komparace; narativita nevylučuje vědeckost.
Annotation
Kurz přednáškovou a seminární formou představuje vývoj věd o kultuře a jejich noetické kritiky za posledních dvě stě let, zejména však s přihlédnutím k vývoji od roku 1960 dodnes. Pozornost je věnována zvláště tomu, jak byly změkčeny pojmy „pravdy“ a „objektivity“ ve vazbě k tzv. narativistickému, lingvistickému a kulturnímu obratu, k vystoupení základních, metody určujících škol a k formulacím základních kritických noetických stanovisek. Výklad je dále zaměřen k problematice kulturní antropologie a etnologie, a to především v jejich vztahu k historickým vědám. Ústředními tématy kurzu jsou otázky deskripce, kódování, vytváření „obrazu“ sociokulturní společnosti, interpretace, analýzy, syntézy, dále pak napětí mezi „teoriemi o“ a „teoriemi v“ kulturních vědách na jedné a narativitou, zejména antropologie a dějepisectví, na druhé straně. Prezentuje vybrané, v současnosti relevantní noetické, epistemologické a metodologické reflexe kulturních věd. Je zacílen obzvláště k otázce „objektivity“ či
„adekvátnosti“ kulturněvědního poznání, resp. rozumění, jakož i míry možné verifikace antropologických a dějepisných tvrzení a k napětí mezi narativitou a vědeckostí. Tato problematika bude uvedena především na následujících tématech: