Tento kurz se zaměří na celistvé uchopení francouzské raně novověké literatury. Jde o období, které až do nástupu romantismu definuje francouzský literární kánon. Zásadní je v tomto ohledu zejména 17. století, které se z dnešního pohledu jeví dynamičtěji, než jak na něj donedávna pohlížela univerzitní i umělecká kritika. Krystalizují zásadní literární žánry: román a drama. V pozadí však nezůstává ani lyrika. Rodí se kategorie galantnosti, francouzská literatura si hledá své specifické a na vzorech méně závislé místo. To dosvědčují četné dobové polemiky. Normativní představy o umění a rétorická východiska jsou neúnavně konfrontovány s osobitými autorskými poetikami. Epos se transformací a postupnou asimilací cizích (zejména italských a španělských) vzorů postupně proměňuje v román a v galantní novelu. Krystalizuje drama (tragédie, komedie, baletní komedie, tragikomedie, pastorála, biblická tragédie ad.), rodí se esej, mondénní žánry, maximy, sentence. Výsostně učenecká tradice vycházející z přehodnocení Aristotelových představ je kontaminována ohledem na „běžného“
čtenáře. Montaigne a filosofická literatura, ze které později čerpá libertinství, nemá pouze povahu morální a/nebo náboženské transgrese či cílené provokace, ale již od začátku 17. století představuje myšlenkovou líheň, bez které je osvícenská racionalita nemyslitelná. Veškerá tato pnutí se tento kurz pokusí postihnout zevnitř, tedy na základě pozorné četby dobových textů, jejichž nesporný přínos i nedostatky poměří dobovými hodnotovými kritérii, neboť teprve poctivá znalost endogenních východisek může oprávněně zakládat posouzení, zda jsou pozdější dobově stylové kategorie jako baroko, klasicismus, preciozita atp. únosné. Ambicí tohoto kurzu je zasvětit české studenty do bohatství tohoto „zlatého věku“ francouzské literatury a myšlení, už jenom z toho důvodu, že dosud žalostně stál na samé periférii zájmu českých romanistů. Pochopíme společně, že každý, kdo jej považuje za rigidní a
„řeholemi“ svázaný, strnulý, odvislý, suše akademický, zpupně nabubřelý, povýtce umělý, navýsost strohý či lacině květnatý, jednostranně racionální nebo exaltovaně patetický, neživotný, tuhý, mravokárný atp., tak činí neprávem.