Anotace
Platón a Arisotelés: concordia discors
Plato and Aristotle: concordia discors
Anotace:
Zdá se, že stará interpretační otázka vztahu mezi Platónem a Aristotelem je vůbec nejvýznamnější hermeneutickou otázkou, kterou si zájemce o antickou filosofii klade – naše chápání vztahu učitele a žáka je systematicky vztaženo k našim očekáváním ohledně toho, jaké poznatky nám, moderním čtenářům, může antická filosofie zprostředkovat. Je zřejmé, že má-li vůbec ještě být pozdvihnut nárok klasiky stát se zdrojem inspirativních náhledů pro novejší epochy, nemůžeme o ní přemýšlet pouze v pojmech myšlenkových obratů, vývoje a překonávání méně rozvinutých myšlenek pokrokovějšími tezemi. Nesmíme však ani přehlížet intuici skrytou v prastaré výkladové tradici boje proti platonizaci Aristotela (Alexandr z Afrodisiady) a dále rozvíjenou pozdějšími směry (novotomismus, fenomenologie), zdůrazňující neredukovatelnou hodnotu rozdílnosti autorů, tezí i věcí.
Naším cílem bude projít některá klíčová místa spisů obou autorů, na nichž bude možné předvést základní systematické složky jejich nauky (položení metafyzické otázky, nauka o principech, ontologicko-pojmová stuktura, problém eidos, kosmologie, problém poznání, duše, zdatnosti a polis), a to v jednotě jejich působnosti (Gadamer) a zároveň v plodném kritickém odstupu nezastřeném systematizačním nutkáním (Aubanque). Pokusíme se
Aristotelovu kritiku jeho učitele vidět sice jako myšlenkový obrat, avšak provedený v šíři učitelova záběru (Stenzel) a na jím vytčené půdě, tj. v kontinuu vývojové linie Sókratés – Platón – Aristotelés (Dirlmeier; Krämer). Pouze takto, tj. vyhnutím se dvěma naznačeným interpretačním krajnostem (vývojová teze a platonizující systematizace), je možné naplnit onen hermeneutický úkol a vypěstovat si jak cit pro respekt ke vzájemným rozdílům, tak i vizi jednotného zaměření.