Sylabus
Záměrem přednášky je seznámit se základními myšlenkami a argumenty Kantových analýz vědomí (Bewusstsein) a mysli (Gemüt), jak je předkládá v první části Kritiky čistého rozumu, v transcendentální estetice a analytice. Základní Kantovou myšlenkou je, že mysl konstituuje vědomí o předmětech fenomenálního světa v aktech syntéz dané rozmanitosti empirického názoru, tj. způsobu, jímž se podle Kanta vztahujeme bezprostředně k fenoménům - jevům (Erscheinungen). V těchto aktech syntéz ustavuje mysl jednotný předmětný smysl fenoménu a zároveň jednotu a identitu sebe sama ve vztahu k syntetizované rozmanitosti fenoménu. Kant tuto myšlenku postupně rozvíjí a konkretizuje v Kritice čistézo rozumu takto: v estetice nejprve ukazuje, že mysl disponuje vnějším a vnitřním smyslem, jejichž čistými formálními strukturami jsou prostor a čas, přičemž již zde se objevuje problém jejich vzájemného vztahu. Jejich vzájemný vztah je podle Kanta zároveň sebevztahem mysli, který Kant označuje jako sebeafekci. V transcendentální analytice pak Kant vykazuje základní podmínky možnosti tohoto sebevztahu. Jelikož se odehrává jako syntéza neboli sjednocování, má dvě základní podmínky: transcendentální apercepci jako původní vědomí mysli o sobě samé, jež jakožto původní jednota je základním momentem veškerého sjednocování, a kategorie jakožto základní předmětná určení fenoménů. Jelikož má však určování fenoménů charakter syntéz rozmanitosti, která se v nich jeví, jsou kategorie základními pravidly či funkcemi syntéz, jež jim dávají jednotný smysl. V závěru semestru bych se chtěl pokusit alespoň nastínit, jakým způsobem navázal na tyto Kantovy úvahy Johann Gottlieb Fichte se svým projektem vědosloví.
Literatura: 1: I. Kant, Kritik der reinen Vernunft (čes. Kritika čistého rozumu, Praha: Oikoumenh) 2. J. G. Fichte, Grundlage der gesamten Wissenschaftslehre (čes. Základ veškerého vědosloví, Praha: Oikoumenh)
Další literatura bude doporučována v průběhu přednášek.