Sylabus
Mysl a osoba v novověkém empirismu
1. René Descartes: Duševní substance a substanciální jednota
2. Nicholas Malebranche: „Pro sebe sama nejsme nic jiného než stíny“
3. Thomas Hobbes: Přirozené a fiktivní osoby
4. John Locke: Nepoznatelnost mysli
5. John Locke: Identita u člověka a u jiných živočichů
6. John Locke: Osobní identita 1: Definice, vědomí, paměť
7. John Locke: Osobní identita 2: Otázka tělesnosti
8. John Locke: Osobní identita 3: Etické a politické důsledky
9. Gottfried Leibniz: Kritika Locka z hlediska nevědomých vjemů
10. George Berkeley: Sebeuvědomění a návrat k duševní substanci
11. David Hume: Fikce osobní identity
12. Thomas Reid: Obhajoba osobní identity z hlediska zdravého rozumu
Anotace
John Locke zavedl otázku osobní identity do filosofické teorie v druhém vydání svého Eseje o lidském rozumu.
V pojednání o této otázce Locke vychází ze svého skeptického postoje vůči podstatě mysli či duše a hledá jinou bázi pro kontinuitu lidské bytosti než nabízí duševní substance. V našem kursu budeme věnovat pozornost pojmu osoby v myšlení Locka i dalších autorů raného novověku včetně Berkeleyho a Huma i Leibnize a Reida.
Prozkoumáme nosnost různých koncepcí kontinuity lidských bytostí a jejich dusledky pro pojetí etické odpovědnosti, politických práv a tělesnosti i pro možnosti posmrtného života a pre-existence.