Anotace
Ve spise O duši [DA] si Aristotelés klade za cíl prozkoumat, vedle jiných projevů života, také myšlení (noein) a vysvětlit, co je to za mohutnost, jež k němu některé živé tvory (jako jsou lidé) uschopňuje. Toto zkoumání (DA III.4-8) lze označit za jeden z prvních pokusů, ne-li pokus vůbec nejstarší, souvisle pojednat o povaze, obsahu a mezích lidské racionality.
Chceme-li tomuto pokusu správně porozumět a docenit explikativní sílu předloženého pojetí, musíme se rozejít s některými druhy předporozumění, kterými nás vybavila pozdější filosofická tradice. Zmiňme alespoň tři možné zdroje nedorozumění. (1) Především musíme přistoupit na to, že „myšlením“ (noein), o které tu běží, není lecjaké každodenní vědomí o tom, že se něco má tak a tak, ale spíše aktivní chápání příčin, proč je něco tak, jak je, nebo tím, čím je. Myšlení se podle Aristotela týká samotných esencí, a ty rozhodně nejsou něčím, na co bychom si mohli jen tak podle libosti „pomyslet“, aniž by tomu předcházel dlouhý proces učení a zkoumání. (2) Dále nesmíme automaticky očekávat, že to, co nám Aristotelés nabízí, je apriorní koncepce myšlení, na základě níž bychom byli s to usoudit, co skutečně může a co už nemůže být myšleno. Otázka po tom, jaké předměty myšlení skutečně existují, nenáleží samotnému zkoumání myšlení, nýbrž té které vědě či filosofii, tážící se po příčinách daných fenoménů. Proto jsou také v DA předměty myšlení vymezeny jen velmi abstraktně: jsou to esence a jsou v nějakém smyslu obecné. (3) Jako třetí stojí za zdůraznění explikativní rozměr Aristotelova zkoumání, který musíme odlišit od všech čistě deskriptivních projektů: odpověď na otázku, co je to myšlení, je pro Aristotela, jako u všech ostatních předmětů zkoumání, velmi úzce spjata (ne-li identická) s otázkou po příčinách myšlení; Aristotelovo zkoumání je v širokém smyslu kauzální (což rozhodně neznamená reduktivní) a rozum (nús) je zde chápán jako příčina toho, že myslíme.
Pokud bychom měli formulovat hlavní tři teze, kolem nichž je Aristotelův výklad vystavěn, pak by to byly teze následující. (1) Zaprvé, jak již bylo řečeno, objektivním korelátem myšlení jsou essenciální rysy skutečnosti a ty jsou v nějakém smyslu obecné. (2) Dále, aktivita myšlení, v níž jsou tyto předměty uchopovány, je aktivitou pasivní (to není v Aristotelově slovníku protimluv) či receptivní, je to určitý, velmi specifický případ kategorie „býti afikován“ (paschein). A (3) rozum (nús) je netělesný. U žádného z těchto tří klíčových tvrzení není bez dalšího jasné jak přesně mu rozumět. Právě o to se pokusíme během semináře, který bude rozdělen do tří bloků věnovaných po řadě (1) předmětům myšlení, (2) aktivitě myšlení a (3) schopnosti myslet, tj. rozumu samotnému.
Centrálním textem, k němuž se budeme znovu a znovu vracet, je DA III.4-5. Odtud se budeme obracet s konkrétními otázkami k řadě dalších Aristotelových textů ve spise O duši i mimo něj (zejména půjde o některé kapitoly z Metafysiky a Druhých analytik).
Seminář začne 26.2. a skončí 21.5. (tj. o týden později než je plánováno v harmonogramu). V průběhu semestru navštíví ÚFaR dva zahraniční hosté, kteří v rámci semináře či mimo něj představí svůj výklad Aristotelova pojetí myšlení. Na seminář pak přímo naváže (na začátku června) mezinárodní workshop, kde zahraniční badatelé představí dosud nepublikované studie k tématu. Všichni účastníci semináře jsou k těmto doprovodným událostem srdečně zváni.