Anotace
Druhé analytiky patří ke skupině Aristotelových spisů věnovaných zkoumání argumentů. Jestliže Topiky se zabývají argumenty dialektickými a Rétorika těmi, jejichž cílem je někoho o něčem přesvědčit, Analytiky vypracovávají teorii úsudků (sylogismů).
Zatímco První analytiky jsou však věnovány úsudkům obecně, tématem Druhých analytik je úsudek vědecký, tedy důkaz. Viděno dnešní optikou, toto podivuhodně nesnadné zkoumání není jen zkoumáním logickým, nýbrž zahrnuje též aspekty epistemologické, ba i metodologické.
Zahrnuje totiž úvahy o tom, co je to vědění, na jakých základech musí stát, jak se vztahuje ke smyslové zkušenosti a jakými cestami vzniká. Ačkoli jsou tyto úvahy zřejmě ovlivněny dobovou geometrií (axiomatickou geometrií eukleidovského typu), jsou “šity na míru” především aristotelské přírodovědě.
Studium Druhých analytik nám tak poskytuje jedinečný vhled do struktury aristotelské vědy, potažmo – nakolik je antická věda vědou aristotelskou – antické vědy vůbec. Zároveň nám umožňuje ptát se po předpokladech a soudržnosti aristotelské epistemologie, spojující velmi vysoké nároky na to, co to znamená mít o něčem skutečné “vědění”, s tezí, podle níž veškeré naše poznání má původ ve zkušenosti.