Anotace
Jan Patočka náleží mezi filosofy, kteří při uvažování o lidské existenci vyzdvihují její negativní charakter. To platí přinejmenším pro úvahy, které psal na přelomu 40. a 50. let minulého století. Ocitl se tím v sousedství Sartrova existencialismu, Heideggerovy filosofie bytí a Hegelovy dialektiky. V Patočkově myšlení pojem negativity odkazuje na myšlenku, že lidská existence je definována schopností zaujmout odstup vůči tomu, co je předem dáno, ať už jde o realitu fyzického světa, nebo o zavedené zvyky a pravidla určité společnosti. Negativita chápaná jakožto schopnost distance má u Patočky absolutní charakter. Sázka na absolutní negativitu, přitom nečiní z Patočky nihilistu. Jeho zájem o negativitu je neoddělitelný od zájmu o filosofické uchopení celku, ať už jde o celek vlastního života, nebo o celek světa. Patočka tedy dle interpretace, kterou se pokusíme v kurzu rozvíjet, není nihilistou, ale filosofem negativního holismu, a v jistém smyslu dokonce moralistou.
Vztah mezi existencí a negativitou v Patočkově myšlení budeme rekonstruovat na základě Patočkových textů z druhé půle 40. let, jako je Věčnost a dějinnost, Pochybnosti o existencialismu nebo vybrané záznamy z Patočkových filosofických deníků z daného období. Při promýšlení filosofické pozice, která se zde rýsuje, budeme sledovat vztah především k Sartrovi a Heideggerovi. U Sartra negativita definuje lidskou existenci, která je tím, čím není, a není tím, čím je. Patočka vynakládá značné úsilí, aby svou pozici vymezil právě vůči Sartrovu existencialismu. Za Patočkovi mnohem bližší lze považovat Heideggerovo myšlení (zejm. Co je metafyzika?), ovšem i ve vztahu k němu si Patočka uchovává odstup, pro který je důležité zejména odlišné chápání negativních emocí. Při snaze uchopit originálnost Patočkových úvah o existenci a negativitě se budeme průběžně vztahovat k filosofickým koncepcím, které v analogické situaci volí odlišná řešení, například k Ricoeurovým pracím z 50. let (zejm. L’homme faillible, 1960).