Anotace
Francouzský filosof Félix Ravaisson patří k dosud nedoceněným inspiračním zdrojům filosofie 20. století, a to především díky svému spisu O zvyku (De l’habitude, 1837). Ve své systematické úvaze vychází především z Aristotela, ale i z francouzských spiritualistů (Maine de Biran).
Svou analýzu zvyku zasazuje na jedné straně do kontextu obecné filosofie přírody, aby zjistil, jaký typ jsoucna může získat zvyk (trvalou dispozici). Na druhé straně vztahuje fenomén zvyku k filosofii ducha, neboť duch, který získává určitý návyk, přestává být plně sebevědomý a plně svobodný, získává zčásti neměnnou "přirozenost".
Fenomén zvyku ukazuje na ontologickou jednotu přírody a ducha (vůle), neboť - podle Ravaissona - je bytí ve své nejobecnější podobě všude jedno a totéž.