Anotace
Pucciniho Tosca nabízí příležitost k rozvinutí některých základních otázek filosofie opery. Hlavní z nich se - stejně jako minulý rok ve Filosofických chapadlech opery - bude vztahovat k problému konvence v umění a Wittgensteinovu výroku, že konvence je adekvátním a vlastně i jediným výrazem nutnosti. V této přednášce se zaměříme na Toscu a další opery s výskytem pořádkových sborů, v první řadě s ohledem na domněnku, že mají smyslově reprezentovat řád podobně, jako má umění smyslově manifestovat pravdu, a že je v této manifestaci leccos konvenčního, a proto i dvojznačně uchopitelného - vždyť konvence, např. daných jazykových výrazů, má v sobě obojí, nutnost i libovolnost. To vše lze shrnout do otázky "jak má vypadat policejní prezident?". Při pokusu o její zodpovězení se nám střetnutí dvou zmíněných světů, světa policie a světa umění, ukáže nejen jako analogie či zpřesnění, ale i jako spolupráce a vzájemná podmíněnost. Policejní prezident jako každý policista se nachází v obtížné situaci. Málokdo ho má rád, málokdo ho miluje, přitom si málokdo dovede představit život bez těchto zástupců - ale zástupců čeho? Spravedlnosti, dobra, či naopak zla, zlovůle a sadistických sklonů (jako se říká, že na řezníka se jde vyučit sadista)? Opera má podobný osud jako policejní prezident. Moc ji lidi rádi nemají. Rozdílně však soudí, že by bez ní žít mohli. A zde právě odkryjeme základní omyl veřejnosti v tomto ohledu. Policejní prezident nemůže existovat bez opery, stejně jako opera bez policejního prezidenta. Není náhodou, že obojí, policie a opera, se plně emancipují ve stejném období. Tosca jako jeden z posledních produktů tohoto vzmachu dále vyhrocuje na náš problém. Skrze střet a prolnutí světa umění, umění předvádějícího v malbě, ve zpěvu a herectví (Cavaradossi "umírá jako umělec", jako reprodukční umělec, neb má svou smrt "zahrát"), a světa policejní moci nám na konkrétních případech historických figur a jejich střetu odkrývá, proč policejní regent baron Scarpia dokáže proniknout do světa umění a působit v něm (zde zmíníme problém cenzury). Základní otázka, jak má policejní prezident vypadat, pak vede od zjevu a lesku vede k dobru, ochraně - a prevenci. Policista spoutává živelnost, která je zdrojem umění (podle Wittgensteina "divokost"). Ale spoutává ji jinak než umělec, je totiž ještě nad ním. Každý policista je podle tohoto pohledu božským zjevením, ještě nad uměním. Idea vyzařuje nyní nadsmyslově. Spolu s policistou přecházíme od umění k filosofii. Předpokládaná témata:
1) Wittgensteinův problém toho, proč je gramatický vtip hluboký, a jeho porovnáním s hloubkou i směšností policistů, s hloubkou policejního smíchu (při výslechu či mimo službu) a smíchu v opeře.
2) Typologie smíchů a Scarpiova odpověď na "Quanto?". Rozvinutí kvantitativních a kvalitativních problémů opery v souvislosti s převáděním intenzivních veličin (vášeň) na veličiny extenzivní (peníze).
3) Problematika policejního mluvčího. Různé podoby a význam policejních zpráv podle Queneaua(Stylistická cvičení) a podle policejních časopisů. Analogie s obsahem opery (potřeba operních mluvčí).
4) Srovnání výslechu v Děvčeti ze zlatého západu a v Tosce jako báze rozdílu hodného a zlého policisty a obecně rozdílu správného a nesprávného sledování konvence.
5) Vzhled sadisty a vzhled policisty z hlediska tělesnosti. Fyzická bolestivost negativních sankcí jako projev nutné stránky konvenčnosti.