Obdoba poesie a malířství (zásada ut pictura poesis), týkající se zároveň popisu nových, překvapivých tvarů i evokace lidských emocí, je součástí řady poetik počínaje Horatiovým Listem Pisonům čili O umění básníckém. Lessingův Láokoón neboli o hranicích malířství a poezie (1876) přichází s kritikou této obdoby skrze vytyčení zdánlivě ostré hranice mezi poesií či literaturou jako uměním času a malířstvím jako uměním prostoru.
S tímto rozlišením pak souvisí Lessingovo zavržení alegorické funkce literatury i řada dalších motivů, které souvisejí více či méně úzce s polemikou mířící na Winckelmannovo klasicistní chápání dějin umění. Cílem semináře není podrobná historická rekonstrukce tohoto sporu a dalších rozměrů Lessingovy estetiky včetně reakcí na ni (Herder, Goethe).
Půjde o současně užší i obecněji zaměřené tázání jednak po vztazích mezi uměleckým dílem a kategoriemi času a prostoru, dále po způsobech vyjadřování emocí v básnickém i malířském umění. Opominuto nebude ani exemplární postavení, které náleží sousoší Láokoónta a jeho synů, jež bylo objeveno roku 1506 v Římě a vystaveno ve Vatikánu.