Anotace
Nostalgické naladění prostupuje takřka všemi formami současného filmu a audiovizuální kultury, a Covid-19 poptávku po minulém „jinde a jinak“ pouze vystupňoval. Dokážeme ale skutečně říct a teoreticky uchopit, co nostalgie znamená? Že seriály typu Stranger Things sázejí na divácký sentiment po populární kultuře, estetice a snad i politice minulých dekád, pozná každý. Lze však být skutečně nostalgický po něčem, co je všudypřítomné a snadno k dostání? Lze například cítit vůbec nějaký stesk po „osmdesátkové“ popkultuře, když všechny její klenoty máme přes YouTube, Netflix, Spotify či TikTok na dosah jednoho či dvou kliknutí?
Historiografické a psychologické poznatky přitom radí, že nostalgie je především traumatickou zkušeností zlomu, nenapravitelné cézury mezi touhou po návratu do minulosti a více či méně reflektovaným vědomím nemožnosti takového návratu. Předmět nostalgie je tak vždy předmětem neurčitým, neúplným, či dokonce nemožným. Byla by představitelná taková filmová či mediální teorie, která by nostalgii uchopila právě v této ambivalenci či paradoxu?
Během kurzu se budeme společně snažit hledat a pojmenovávat audiovizuální formy, jež dávají nostalgii výraz v její unikavosti a nesamozřejmosti. Výchozí struktura se bude odvíjet od existujících klíčových pojmů (resp. pojmových dvojic), skrze něž se mediální teorie a historiografie s nostalgií v posledních dekádách pokouší vyrovnávat. Tyto koncepty si pokaždé představíme přednáškou a následně také prakticky formou semináře. Smyslem nebude pojmy jen rozkrývat, nýbrž i rozvíjet je zdola, perspektivou konkrétních objektů nostalgie. Ať už půjde o rozdrásané tváře z raných filmů, zaseknuté a rozmlžené rádiové melodie z našeho dětství či znovuobjevené speciální efekty z amatérského videa, cílem bude ukázat, jak v sobě reálné i fikční artefakty rozehrávají drama mezi touhou po minulém okamžiku a jeho nenávratností.