Annotation
Jak souvisí pohled dokumentaristy s dokumentovanou realitou? Jak dokáže jedna kamera prodloužit dvě oči? A jak dokáže kameramanův pohled prodloužit objektiv kamery? Dá se vidět až dovnitř předkamerové reality? A jak se dívá za ní a jak se pozná, že jeden zrovna hledí vedle? Je možné se kamerou podívat do očí? A který konec kamery je potřeba nastavit směrem k oku, aby to šlo? A dá se vidět až do mysli? A když se tam dokumentární film vydá, když myslí, myslí spíše dokumentarista, anebo ti dokumentovaní, to dokumentované? Anebo myslí všichni společně? Že by existovalo kolektivní myšlení? Díky kamerám? Nebo díky očím? Protože jsou dvě, a tak nikdy nejsou o samotě? Že by existovalo kolektivní vidění?
A co kdyby právě toto bylo podstatou dokumentárního filmu? Protože v něm se vždy spojují pohledy natáčených s pohledy natáčejících. Prolínají se, střídají, mísí. Natolik, že kolikrát vůbec není snadné rozlišit, kdo se vlastně zrovna dívá.
Náplní semináře bude tedy především prozkoumávání všech výše zmíněných hranic a prostředí. Zkusíme objevit, kde začíná skutečnost a končí dokumentaristovo tělo. (Což by implikovalo, že dokumentaristovo tělo není skutečné, což je samozřejmě hypotéza, kterou bude teprve nutné dokázat, zažít.) Může dokumentarista ze svého filmu zcela zmizet, může jej natočit objektivně, výhradně objektivem, aniž by do něj vkládal vlastní oči? Anebo se jedná o nesmysl a dokumentarista musí chtě nechtě do dokumentárního filmu vstoupit. Objevit se v něm. Rozhlížet se po jeho krajině, zatímco se nachází přímo v jejím středu. Vidět jej zevnitř.
Jaký je rozdíl mezi díváním se zevnitř a díváním se zvenku?
Budeme promýšlet, co to je dokumentární film.
A budeme se učit dívat. Všemi směry. Kamerou i očima.
Kdo se bojí objevit před kamerou, neměl by na seminář chodit. Anebo ano. Přestane se bát.
Kdo se necítí dobře, když se na něj ostatní dívají, viz o řádek výše.
Kdo se necítí dobře, když se dívá sám na sebe, viz o dva řádky výše.
K účasti na semináři je nezbytné vlastnit nějaké záznamové zařízení produkující obrazy. Bohatě stačí jakákoliv filmová kamera, hloupý fotoaparát (umožňující natáčení filmu), anebo i chytrý telefon (iPad, tablet, dron…). Prostě cokoli, co prodlužuje lidské pohledy o pohybující se obrazy. Nezbytné jsou také oči ochotné se otevírat a zavírat a odvaha být sama sebou. Pokud z toho má někdo strach, či alespoň ne zcela příjemný pocit, dostane příležitost se všeho zbavit. Budeme se překonávat, ale nebude to závod. Spíš skutečná hra, opravdový film a tak.