Anotace
Kdo, proč a jak má právo či moc definovat co je a co není evropské kulturní dědictví? Jak se měnil narativ evropského – a jak zohledňoval a zohledňuje heterogenitu historických zkušeností Evropanů? Jak jsou reprezentování obyvatelé malých měst, venkova a metropolí? Jak migranti, státní národy či nestátní etnika?
Kulturní dědictví tak představuje specifickou oblast kulturní politiky, ve které se střetávají různé identity a identitní projekty, ve snaze konstruovat vlastní historicitu. Zároveň ale kulturní dědictví vychází z určité ne zcela libovolně interpretovatelné materiální podstaty – objekty, ale i zvyky apod., s památkovou hodnotou nelze (alespoň ne bez obtíží a se zaručeným úspěchem) jednoduše vymýšlet, budovat či instalovat do veřejného prostoru. Existují příklady, kdy snaha přiřknout památkový charakter objektům, které nejsou v obecném povědomí za památné považovány, vzbudila silná společenský odpor.
I tak ale kulturní dědictví patří mezi nejsnáze intencionálně ovlivnitelné identitotvorné faktory. Stává se předmětem a nástrojem kulturních politik. A to na všech úrovních – od nejmenších obcí a municipalit přes regionální a národní až po evropskou či globální (alespoň v aspiracích UNESCO). Různé objekty a zvyky však v různých kontextech nabývají protichůdných významů, a naopak na lokální úrovni jsou často rozdílně interpretovány narativy národní či nadnárodní kulturní politiky – co se může zdát jako typický příklad evropského dědictví v očích Kypřanů, může většině obyvatel Evropy připadat jako silně orientální a odporující jejich představě evropskosti. Vzniká tak značný prostor pro negociaci – pro hledání evropského dědictví.