Anotace
Mezi léty 1603 a 1912 zaznamenalo Japonsko dvě zásadní proměny podoby své společnosti. V období Edo, za vlády šógunátu rodu Tokugawa, došlo k produktivní revoluci rozšiřováním obdělávané zemědělské plochy a nárůstem a racionalizací řemeslné výroby.
Díky tomu byla země v době, kdy se dobrovolně uchýlila do mezinárodní izolace, soběstačná a zaznamenala také nezanedbatelný hospodářský a demografický růst. Za vlády Tokugawů současně došlo k prudkému rozvoji městské společnosti, díky čemuž se Japonsko stalo jednou z nejurbanizovanějších společností na světě.
Také rozvoj buddhistických škol a vyššího učení při jednotlivých panstvích výrazně přispěly k rozvoji japonské společnosti, jejíž míra gramotnosti vysoce převyšovala většinu soudobých zemí. Tyto faktory umožnily navzdory vojenskému zaostávání reagovat na nucené znovuotevření země zahraničnímu vlivu a hrozbě ze strany světových velmocí.
Schopnost země se v druhé polovině 19. století modernizovat a přijmout západní instituce a ideály byla zásadním způsobem umožněna předchozím vývojem, jenž vytvořil předpoklady, které westernizaci Japonska v mnoha ohledech usnadnily. Tzv. reformy Meidži pak Japonsko přiblížily západnímu světu a na počátku 20. století mu umožnily postavit se po bok světových velmocí.
Současně zahájily proces přerodu japonské společnosti, která se z éry "feudalismu" proměnila a stala se "moderní" v tom smyslu jak jej chápali nejen současníci, ale také v tom jak tento pojem chápeme dnes.