Střední Evropu je možno chápat také jako areál nacionálně, kulturně i sociálně podmíněných míst různých pamětí, které akcelerovaly v průběhu dlouhého 19. století. Soustředíme se na ty, jež měly ve veřejném prostoru navozovat či upevňovat jisté typy kolektivních identit. Zároveň mezi nimi mohlo docházet k vzájemnému posilování, paralelnosti, konkurenci, či vytěsňování. Po turbulentním státně – politickém vývoji tohoto prostoru v 19. a 20. století je důležitou otázkou, co z takto konstruované historické paměti nás oslovuje ještě dnes, případně zda lze formulovat něco jako „společné“ či „hybridní“ historické, kulturní či jiné „dědictví“. V této souvislosti nás bude zajímat především (avšak ne pouze) symbolika a sémantika konstrukcí těch nejnápadnějších míst historické paměti prostřednictvím památníků, soch, bust a pamětních desek. Nepůjde nám jen o Františka
Palackého, nýbrž i o Josefa II., Františka Josefa I., polního maršálka Radeckého, Josefa Švejka a další osobnosti.
V jiné rovině se zaměříme též na pamětní místa kulturních, sociálních či mocenských konfliktů, za něž lze považovat např. asanaci pražského židovského města, pomníky hornických stávek, oslavy 1. máje, i památníky různých válek, zejména pak té První světové.