PVP3 - Společnost, krize a historická změna: zlomová období moderních českých dějin

Sylabus

1. Úvod. Krize struktur, proměny legitimity a geopolitické posuny ve výkladu historických změn.

2. Revoluce 1848/49 jako středoevropský vícevrstevnatý konflikt (JŠ).

3. Sociální otázka před r. 1918 jako evropské téma: dikurzy a praxe (JŠ).

4. Národní emancipace a sociální spravedlnost v revoluci 1918 (MP).

5. Velká hospodářská krize I - kauzalita ekonomické deprese a její společenské důsledky (JR)

6. Velká hospodářská krize II - hledání post-liberálního řádu (sociální liberalismus, socialismus, fašismus) (JR)

7. -8. Od národní „očisty“ k diktatuře. Etnická jednota a sociální harmonie jako základ nového řádu, 1945-1950 (MS)

9. Velké ideály a „obnovení pořádku“, 1968-1970 (MP+MS)

10. Konec experimentu a hledání nového konsensu, 1987-1990 (MP)

11. Ekonomická transformace a společenská realita po listopadu 1989 (MP)

12. Naše dnešní krize. Máme se kam transformovat? Veřejná diskuse v klubu K4 (JŠ, JR, MP a/nebo MS - moderace)

Anotace

Prvotním podnětem pro vznik koncepce tohoto kurzu byla současná česká a evropská krize, která zdaleka není jen krizí ekonomickou, nýbrž zasahuje i kořeny identifikace lidí se současnými institucemi a podobami společenských a politických nerovností. Zatímco ještě v roce 1989 hrály představy o národní suverenitě, ozdravném účinku tržních vztahů a demokratickém potenciálu středních vrstev klíčovou roli, se dnes nacházíme ve zcela odlišné situaci. Využití národního cítění lidí pro politické zájmy nových elit (včetně ozbrojených konfliktů jihovýchodní a východní Evropy), uplatnění tržních vztahů jako nástroje korupce (a potažmo prohlubování sociálních nerovností) a konečně oslabování demokratického vědomí středních vrstev (včetně likvidace těchto vrstev v řadě postkomunistických zemí) otřáslo dosavadní důvěrou v klíčové ideály, ospravedlňující současné společenské a politické hierarchie. Před těmito a podobnými výzvami však země střední Evropy nestojí poprvé. Minimálně v šesti příkladech lze analyzovat souběh strukturálních krizí (např. ve vztahu k hospodářství, technologiím apod.), proměn identifikace lidí (eroze víry v legitimitu klíčových ideálů) a geopolitických změn – a sledovat způsoby, jak aktéři zpracovávali tyto výzvy, jak se byli schopni učit (a to ze svých úspěchů i ze svých chyb) a jak jejich jednání, nesené specifickým hledáním svého „štěstí“, podmínilo následující historický vývoj. Cílem kurzu je tak porozumět charakteru krizových jevů a zlomových situací v moderních českých dějinách – společenským předpokladům diskreditace starých a etablování nových myšlenkových proudů, analýze nositelů snah o zásadní změny (nebo o konzervaci starého režimu), jejich strategií pro získání vlivu a společenské podpory i proměnám v každodenním jednání lití tváří v tvář systémovým změnám. Šest klíčových zlomových situací moderních českých dějin lze vyznačit následujícími úseky: (1) 1848-1849, (2) 1918-1920, (3) 1938, (4) 1948-1953, (5) 1968-1973 a (6) 1989-1993. V interpretaci těchto zlomových situací nepůjde tolik o popis a rekonstrukci detailů jako spíše o analýzu hlavních myšlenkových proudů, ať už těch, jejichž diskreditace stála u zrodu krizí, nebo těch, které se naopak nově etablovaly. Kdo byli nositelé nového a které sociální vrstvy naopak profitovaly z konzervování určitého uspořádání? Jak velkou podporu měly jednotlivé transformační procesy? Jak vypadal životní svět lidí na konci té či oné éry a jak jej proměnil počátek éry nové? Co si lidé v dané době představovali jako legitimní (případně žádoucí) uspořádání a v jaké míře se tyto jejich představy shodovaly s tím, co se nakonec prosadilo?