Zatímco historicky zaměřená muzikologie vždy pěstovala význam jednotlivce v dějinách hudby (zpravidla v evolucionistickém duchu jako inovátora a výsostného autora, nezřídka přecházející v kult génia, post-strukturalistickou kritiku tohoto pojetí zapracovali do muzikologického myšlení představitelé tzv. nové muzikologie), etnomuzikologie po vzoru kulturní a sociální antropologie tradičně věnovala hlavní pozornost výzkumu skupin, obvykle popisovaných jako hudební kultury. V takovém typu zkoumání sice jednotlivci vždy figurovali jako více či méně klíčoví informanti, ale cílem nebylo popsat a interpretovat individuální zkušenost či přínos, ale naopak to, co je zkoumané hudební kultuře společné. Individuální chování bylo vnímáno jako více či méně determinované kulturou a nejrůznějšími společenskými strukturami. Prostor pro individuální vědomé jednání (agency) jako by snad ani nezbýval. Jednotlivci byli redukováni na "exempláře svého druhu" (Nettl 1992). Tímto způsobem v minulosti nepochybně vznikly a stále vznikají skvělé hudebně-etnografické studie, jež jsou obvykle tím přesvědčivější, čím spíše se jejich autoři věnují uzavřeným a relativně kulturně homogenním skupinám. Jak ale ukázal Stock (2001) a zejména Ruskin a Rice (2012) ve svých nedávných textech, význam studia individuálních hudebníků v etnomuzikologii v posledních dvou desetiletích výrazně stoupá. Je to způsobeno hlavně celkovou "deteritorializací" (Appadurai 1990) kultur a jednotlivců v současném globalizovaném světě a praktickým vymizením kulturně homogenních společností. Mimo jiné i tento jev zavdal spolu s kritikou esencialistického pojetí kultury už koncem 80. let podnět pro širší antropologickou debatu o ne/vhodnosti konceptu kultury jako základního vysvětlujícího rámce pro studium lidské společnosti (Horáková 2012). Do antropologického a etnomuzikologického uvažování se tak znovu vrací prvek individuálního jednání a prožívání jako něčeho, co je hodno pozornosti. Nejde však o návrat k jednotlivci ve starém smyslu. Individuální subjekt je zde již nahlížen jako kulturně a sociálně konstruovaný, nikoli ovšem už jako determinovaný, ale - na základě především sociologického výzkumu 70. a 80. let (Bourdieu, Giddens) - jako schopný svoji situaci nahlížet a na základě toho racionálně a kreativně jednat (Ortner 2006). Z této výchozí úvahy poplynou hlavní otázky a témata kurzu.
Kurz bude postaven jednak na čtení odborných textů - obecných mezioborových i konkrétních etnomuzikologických studií - a diskusi nad nimi a jednak na probírání konkrétních příkladů uplatnění individuálně zaměřené etnografie v etnomuzikologii z oblasti mé specializace, tj. jihoafrické hudební kultury, ale i odjinud.
Kurz volně navazuje na můj loňský předmět Hudební kultura v postkoloniální a globální situaci: Jižní Afrika.
Konkrétní program kurzu, literatura a podmínky atestace budou zveřejněny nejpozději do začátku konání kurzu.