1. Typologie národního obrození jako historického procesu.
2. Základní sociolingvistické charakteristiky jazykového programu národního obrození: jazyková situace, nositelé etnického / národního jazyka, účastníci kulturní komunikace, povaha kulturní komunikace, úkoly jazykového programu.
3. Jazyková situace předobrozeneckého období. Protiklad monocentrického / polycentrického jazykového a kulturního rozvoje. Protiklad kulturního prostředí pravoslavné / západní církve. Rozdílnost úlohy státu / církve ve formování kulturní komunikace.
4. Sociolingvistické a vnějazykové parametry kulturní komunikace období předobrozeneckého (písemnictví, knihtisk, školství, náboženství). Protiklad „lidové“ / „vysoké“ kultury.
5. Subjekt národně obrozeneckého procesu: sociolingvistická charakteristika obrozenecké inteligence. Protiklad světské / duchovní inteligence.
6. Adresát vznikající národní kultury (rozdíly v sociálním základně národního obrození, protiklad aristokracie / buržoazie, města / vesnice).
7. Jazyk kulturní komunikace počátků národního obrození: vztah k etnickému jazyku. Poměr „svého“ / „cizího“ jazyka. Protiklad strukturně blízkého / odlišného cizího kulturního jazyka.
8. Pronikání etnického/národního jazyka do kulturní komunikace - úkoly jazykového programu. Protiklad revolučního / evolučního postupu národní emancipace.
9. Rozdíly v dynamice rozvoje kulturní komunikace - vztah k cizí kulturní tradici (odmítání / přijímání).
10. Volba idiomu do role etnického kulturního jazyka - odraz funkčních parametrů kulturního jazyka. Protiklad přerušované / nepřerušované tradice písemnictví, existence rukopisné / tištěné formy. Protiklad komunikačních / symbolických funkcí kulturního jazyka.
11. Parametry jazykové kultury jako odraz procesu vzniku národního spisovného jazyka. Úloha jazykové intervence - explicitní / implicitní kodifikace.
12. Dynamika sociolingvistických a vnějazykových podmínek jazykové kultury.
13. Krize / „krize“ spisovných jazyků areálu.
Obsahem předmětu je pokus o typologické srovnání jazykového programu, tedy úkolů, které si kladli v oblasti národního jazyka obrozenci u jednotlivých etnik areálu. Navazuje se na typologii národního obrození jako historického procesu (zejména práce Miroslava Hrocha).
Cílem je popsat vznik novodobých národních spisovných jazyků z hlediska struktury (volba idiomu, úloha popisu a kodifikace) i funkce (sféry uplatnění, konkurence s jinými idiomy a jazyky). Smyslem je podnítit úvahy o parametrech současných spisovných jazyků areálu a o tradicích jazykového kultury jako odrazu jazykové situace národního obrození, založené na porovnání cílů a prostředků, kterými se jazykový program u jednotlivých etnik uskutečňoval a kterými se realizuje současná jazyková kultura.