Charles Explorer logo
🇨🇿

Specializace I: "Hlavní hrdina, jen trocha zčeřeného vzduchu mezi párem bot a kšiltovkou" - představy o podobách lidské identity od Stendhala přes Jakuba Demla po Henriho Michauxe

Předmět na Filozofická fakulta |
AKM400689

Sylabus

Předpokládaný průběh (bude samozřejmě upraven dle možností):1.    Objevení lidského nitra, francouzská intimistická literatura, německý romantismus.2.    Kartouza parmská a život trávený ve věži. Ortega y Gasset.3.    Stendhalovy deníky, projekt dokonalého já. Jean-Paul Sartre: Bytí a nicota4.    Paul Valéry, prázdnota lidského nitra, svět, maškaráda, přirozenost.

5.    Jean Starobinski a Stendhalovi životopisci.6.    Bachelardova teorie básnického obrazu a Bergsonovo stálé objevování nového.7.    Jakub Deml v objetí všech. Význam fenoménu ruky v konstrukci "reálné přítomnosti" Demlových Šlépějí. Houby a kořeny: mykorhizní symbióza.8.    Rostlinní bližní Jakuba Demla, básníkův vztah k půdě a k zemřelým předkům,. Bedřich Fučík.9.    Biedermeier, harmonie a člověk jako součást celé přírody: Adalbert Stifter: Z kroniky našeho rodu.10.    Podoba hlavního hrdiny jako "zvířeného vzduchu": Petr Král a Medové kuželky.11.    Člověk, plankton, ekologie: Henri Michaux a Gilles Deleuze.12.    Maurice Maeterlinck a Gaston Bachelard: člověk jako včelí úl.

Anotace

Seminář si klade za cíl (kromě toho, aby se odehrával v přátelském rozhovoru nad texty) analyzovat některé podoby lidské identity, lidského já, jak jsou s velkou rozmanitostí vytvořeny vybranými literárními díly především 19. a 20. století, která občas z různých důvodů zůstaly literárními fragmenty. Na materiálu nedokončených románů, deníkových záznamů, epistolárních forem či zvláštního druhu literárního svědectví, kterým jsou Šlépěje Jakuba Demla, se pokusíme tyto podoby identifikovat.

Jednou tímto já bude poprvé se objevující pole vlastní intimity (francouzští literární intimisté), později já jako jediná záruka celku světa, bytost splývající v kolektivu s celkem veškerého stvoření (biedermeier), jindy žijící v mykorhízní symbióze po způsobu rostlin či hub, jako ozvěna (obojí Deml), jindy se já rozpadne na plující fragmenty po vzoru jednoduchého planktonu či kolonie bakterií i se stane "teoretickou" rovnovážnou pozicí (Michaux). Tento posun výstavby lidského já lze v rozmanitých obměnách sledovat od novověku až do současnosti, do okamžiku, kdy každá jednota je dle T.

W. Adorna již apriorně nepravdivá.

Při analýzách textů především Stendhala, Henriho Michauxe či Jakuba Demla budeme mít stále na paměti požadavek německých romantiků, že umělecké dílo je vzorem a možností dosažení ztracené jednoty já, nutným nástrojem sebetvorby a principem sebe-uskutečnění. Důležité budou texty filosofické: Jean-Paul Sartre, Gaston Bachelard, Henri Bergson, Hannah Arendtová a mnozí další, tak občas přihlédneme k literárněvědným pracím tzv. Ženevské školy: Jean Starobinski, Georges Poulet, Jean-Pierre Richard, Jean Rousset.

Bude-li to možné, pokusíme se zaměřit i na texty básníka Petra Krále, i na novější teorie: dromologie Paula Virilia, na dialogické jednání Ivana Vyskočila, na pojem vnitřního smíchu, středového jednání a osudu dokumentárních filmů Karla Vachka.