Syllabus
Studenti jsou v kursu seznámeni s vývojem logiky od antických dob až do začátku dvacátého století. Začíná se nastíněním intelektuálního prostředí, v němž došlo v Aristotelově díle ke vzniku logiky jako vědy (pythagorejská matematika, Platónova dialektická metoda, Zenónovy aporie, sofistické klamy). Následuje rozbor jednotlivých částí Aristotelovy logiky (nauka o termínech, struktuře výroků, vzájemné provázanosti výroků a jejich negací, modálních výrocích; sylogismus jako základní druh úsudkové formy, sylogistika, modální sylogistika, Aristotelův logický odvozovací systém; vymezení vědy jako deduktivního systému založeného na základních axiomech a definicích, pojem vědeckého důkazu; praktická argumentace, řešení různých logických klamů; Aristotelovo pojetí nekonečna a reakce na Zenonovy aporie). Studenti by si měli prakticky osvojit základní principy sylogistiky a užití Eulerových nebo Vennových diagramů k řešení sylogismů.
Pokračuje se megarsko-stoickou školou a vývojem logiky v pozdní antice. Studenti jsou seznámeni s recepcí aristotelské logiky ve středověku, s pozoruhodným způsobem středověkého „kódování“ jednotlivých typů výroků, sylogismů a jejich vzájemné dokazatelnosti. Dále jsou nastíněny některé novinky středověké logiky, jako je nauka o supozicích či specifický druh disputací, tzv. obligationes. V novověké logice je zdůrazněna především nauka Leibnizova, jehož vizionářské představy logického kalkulu se pak pokoušeli naplnit velcí logikové 19. a začátku 20. století, jako byl George Boole či otec-zakladatel moderní logiky Gottlob Frege. V logice 19. století nelze pominout ani pozoruhodnou postavu pražského rodáka Bernarda Bolzana a jeho logickou sémantiku. A pro další vývoj logiky v jejím matematickém chápání je podstatné i dílo Georga Cantora, zakladatele moderní teorie množin.
Studenti by se tak měli nejen seznámit s dějinami logiky a s historicky běžně používanými logickými postupy, ale také pochopit vývoj logiky k její současné podobě.