Antická rétorika ve středověké literární praxi
Praktická znalost základních principů rétoriky byla nezbytným předpokladem veřejného uplatnění občanů řeckých městských států s demokratickou ústavou v klasickém období řecké kultury 5. - 4. století př. Kr. Současně s tím, jak byly demokratické prvky politického života v těchto státech zatlačovány do pozadí totalitními tendencemi, byla naopak nauka rétoriky rozvíjena jako předmět všeobecného vzdělání a od 1. stol. př. Kr. se začala uplatňovat i jako základ literární teorie a propedeutika četby umělecké literatury. V té době byla z řecké kultury přejata Římany a po zániku římské republiky opět pěstována jako základní složka vzdělání ve školách římské říše.
Po počátečním váhání některých křesťanských teologů se proto rétorika stala i součástí vzdělání kléru antické křesťanské církve jako příprava k četbě biblických a teologických textů. V období karolinské renesance prožilo její studium a procvičování jejích antických norem nový rozkvět, který trval až do rozkvětu vrcholné scholastiky od poloviny 13. stol.
Náplní semináře bude četba rétorické příručky Onulfa ze Špýru (11. stol.), která v souvislém textu katechetického charakteru systematicky exemplifikuje základní definice antické rétoriky převzaté do středověké literární praxe. Tento text bude konfrontován s příslušnými pasážemi římské učebnice rétoriky z první poloviny 1. stol. př. Kr. Rhetorica ad Herennium, kterou středověk (i raný novověk) nesprávně připisoval Marku Tulliu Ciceronovi a která byla v raném středověku standardní učebnicí v klášterních a katedrálních školách západní Evropy.
V závěru semináře se jeho účastníci seznámí s klasickou veršovanou učebnicí rétoriky vrcholného středověku Poetria nova Galfreda de Vino Salvo (poč. 13. stol.). Samostatný překlad vybraných pasáží tohoto textu bude společně s aktivitou během výuky požadavkem k udělení zápočtu z předmětu, případně s dalšími texty a teoretickými znalostmi i náplní případné zkoušky, pokud ji účastníci semináře budou chtít složit.