Anotace
Fenomén kultu světců od nejstarších fází křesťanství hluboce formoval náboženský život křesťanů. V dobách pronásledování křesťanství v pozdní římské říši 2. - 3. století a jeho vyvrcholení na poč. 4. století byl prožitek utrpení pro víru odhodlaných křesťanů běžnou součástí života jednotlivých lokálních křesťanských církví. I poté, co římské císařství začalo tolerovat a privilegovat křesťanství vůči ostatním pozdně antickýcm náboženstvím a kultům za císaře Konstantina Velikého a prohláslo ho za jediné povolené náboženství říše (s výjimkou judaismu) za císaře Theodosia Velikého, žil étos mučednického svědectví v celé říšské církvi, i když dočasně musel čerpat především z historických vzpomínek. To se se opět změnilo od doby, kdy se křesťanství začalo šířit za hranice římské říše a jeho misionářské působení opět v řadě případů přinášelo utrpení a smrt svým hlasatelům. Tato doba skončila nejpozději koncem 10. století s konzolidací západoevropské křesťanské kultury a od té doby se kult světců stává součastí liturgie zaměřené na kult historických (z hlediska středověku) postav.
Tento vývoj se odráží i ve vývoji literatury o mučednících - hagiografie jako literárního žánru. Jeho dějiny začínají osobními, silně prožitým líčeními reálného utrpení křesťanů v sevření dosud pohanského římského totalitního státu, ale i radami mučedníkům, že mají být na sebe hrdí a statečně zemřít ve jménu pisatelů těchto poradních textů. Již na konci antického období se pozornost přesouvá k fantazijně a mysticky laděných příběhům o mučednících již v době vzniku těchto textů přesně historicky nedoložených. V období po pádu římské říše se v řadě regionů hagiografie stává jediným reálně žijícím literárním žánrem a jednotliví světci mnohdy zastiňují christologicky zaměřenou část církevního roku a jeho liturgii. V období konsolidace západní a střední Evropy v karolinské a otonské říši plní hagiografie mnohdy výraznou politickou a církevně politickou funkci. Od 11. století pak podléhá liturgické katalogizaci a literárnímu zmrtvění v rámci pevně regulovaného officia sanctorum, které ovládlo průběh církevního roku jen s malými možnostmi lokálních adaptací.
Na předmětu budou vítáni i studenti jiných oborů, například filozofie a religionistiky, českých a světových dějin a českého jazyka a literatury se zájmem o středověkou literaturu.