Regula pastoralis, early medieval church and the development of papal primacy as seen at Gregory the Great

Annotation

Gregorius Veliký – Gregorius Magnus (540?–604, papežem 590–604) je posledním autorem křesťanské latinsky hovořící církve, kterému byl tradicí přiznán titul „církevní otec“ (po Ambrosiovi Milánském, Aureliovi Augustinovi a Hieronymovi ze Stridónu). Sloužil římské církvi v období definitivního rozpadu antické Itálie a hledal pro ni cestu mezi tlakem germánských kmenů a dohasínajícím vlivem konstantinopolského císařství. Musel usilovat o základní přežití římské církve v izolovaném a zchudlém Věčném městě a současně bojovat o zachování autority římského biskupa alespoň jako patriarchy Západu. Obojí se mu podařilo, dokázal podpořit christianizaci germánských kmenů na Britských ostrovech, vytlačit z nich vliv irské církve a současně zůstat váženým partnerem východního císaře a východních patriarchátů. Chápal svoji činnost jako strážce odkazu evangelia v době těsně předcházející Poslednímu soudu, na rozdíl od většiny svých předchůdců a bezprostředních následovníků na papežském stolci však zůstal pro západní církvi inspirací po stovky let až do konce středověku. K tomu přispělo především jeho literární dílo, jež hluboce ovlivnilo raně středověkou teologii.

Výuka předmětu bude kombinací přednášky a semináře, jednotlivé aspekty Řehořova života a díla budou zpřístupněna četbou a výkladem ukázek jeho literárních textů i jeho úřední korespondence.