Sylabus
1. Kulturně‑historický přehled: etnická situace, přehled politických dějin, egyptské, anatolské a řecko‑římské vlivy, přehled pramenů, aktuální stav archeologického výzkumu, bibliografie.
2. Kosmologie: čtverný obraz světa, jeho odraz v uspořádání městského prostoru a strukturaci panteonu.
3. Posvátné reprezentace I: generické pojmy, motiv božského sněmu, ot. interpretatio græca (resp. romana) foinických božstev.
4. Posvátné reprezentace II: Baal Hammon a Tinnit, ot. jejich ztotožnění s tzv. africkým Saturnem a africkou Iuno Cælestis.
5. Posvátné reprezentace III: Baal šamém (resp. Baal Sapón) a Baalat Gubal (resp. Aštarta), ot. foinických kořenů Adonidova kultu, geneze tzv. kyperské Afrodíty.
6. Posvátné reprezentace IV: Melqart (resp. Rašap) a Adom, Ešmun.
7. Posvátné reprezentace V: Jamm, Šamš, Kúšór a Béroé, Šadrapa.
8. Posvátné prostory: chrámy intra a extra muros, jejich vnitřní a vnější dispozice, semitské kontinuum a vlivy architektonického kánonu nesemitských středomořských kultur, bohoslužebné symboly, oltáře, svatyně terapeutických božstev.
9. Klérus: obecná charakteristika, generické pojmy, sacerdotální stavy podle svědectví tzv. tarifu z Kitia (Kypr) a dalších epigrafů, stejně jako antických pramenů.
10. Obětní praxe: standardní bohoslužebné oběti podle foinicko‑punských epigrafů (zejména tzv. obětních tarifů z Marseille a Kartága) a archeologické evidence, lidské oběti podle zpráv antického písemnictví a hebrejského Tanachu, ot. funkce tzv. tofetů.
11. Svátky: svědectví menologie, foinicko‑lúvijských a punsko‑etruských inskripcí, tzv. slavnosti vzkříšení podle zpráv antických autorů.
12. Magie: tzv. magie slova a její základní modality (zaříkání, zlořečení a dobrořečení), epigrafické a anepigrafické amulety, magické čtverce ze Sidónu.
13. Pohřební rituál a thanatologie: ritualizované průvodiče zármutku, inhumace a incinerace, posmrtné masky, funerální konstrukce, funerální výbava, představy o přechodu do podsvětí a posmrtné existenci.
Anotace
Cílem kursu je ukázat kontinuitu mezi náboženskými strukturami východních i západních Foiničanů (tzv. Punů) od nástupu doby železné po sklonek starověku a dřívějšími tradicemi severozápadních Semitů v době bronzové.
Pramenný materiál, na jehož základě jsou demonstrovány kýžené „konstanty“, je ovšem značně fragmentární: sestává z většinou neliterárních inskripcí (mnohdy nenáboženské povahy), literárních svědectví antických autorů (určených řecko-římskému, tj. nefoinickému publiku), piktografických záznamů (většinou neprovázených písemným komentářem) a výsledků archeologického výzkumu (jehož náboženská interpretace může být problematická). Již z povahy pramenného materiálu tudíž vyplývá, že ani tato přednáška nechce a nemůže mít ambici vykreslit ucelený obraz foinického náboženství a podat vyčerpávající informace o jeho pozici v rámci širšího severozápadosemitského kontextu.
V centru pozornosti kursu proto stojí pouze vybraná témata z daného badatelského pole, v jejichž případě lze kontinuitu prokázat či alespoň důvodně předpokládat.