Anotace
Niklas Luhmann je strůjcem čtvrtého v řadě pokoření, která člověk od úsvitu moderní doby zakusil. Začalo to Galileem, který mu oznámil, že země není středem vesmíru, pokračovalo to Darwinem, podle kterého pochází lidský rod z opice, a volně navázal Freud, podle kterého není člověk pánem ve vlastním domu. Luhmann nyní dodává: člověk není hybnou silou společnosti. Tím nastoupil na cestu, kterou sám označuje za „radikálně proti-humanistickou“. Co tím Luhmann míní? Člověk není součástí společnosti, společnost sestává z komunikace. Tím přirozeně nepopírá existenci člověka, ale přesunuje jeho těžiště mimo něho samého, mimo jeho subjektivitu. Společnost tak spočívá na komunikaci bez subjektivity, stojí na „mužích bez vlastností“.
Na příkladu náboženského systému se na semináři pokusíme obecně porozumět Luhmannově teorii. Než se však dostaneme k náboženství samému, budeme se v první části kurzu věnovat nejpřístupnější Luhmannově knize Láska jako vášeň, v níž Luhmann studuje vznik tak nepravděpodobného ideálu, jakým je romantická láska. Luhmann však dodává: láska není cit, ale komunikace, která je bytostně společenská, nikoliv individuální.
V druhé části semináře se přivrátíme k Luhmannově stěžejnímu dílu Sociální systémy, v němž se zaměříme na hlavní pojmy jeho teorie, jakými jsou systém, autopoiésis, konflikt, paradox. V poslední části se přesuneme k systémovému pojetí náboženství, kterému podle Luhmanna v sekularizované společnosti přináleží jedna pozitivní a jedna negativní výsada. Tou negativní je, že náboženství je jediný společenský systém, jehož se člověk nemusí účastnit (na rozdíl od práva, zdravotnictví, školství, ekonomiky aj.). Pozitivní výsadou je, že se teprve nyní a díky tomu, že je sekularizovaná společnost funkcionálně diferencovaná, může náboženství věnovat vlastní komunikaci, jejímž jádrem je tematizace nejistoty a paradoxu, tedy dvou fenoménů, které jsou charakteristické pro celou moderní společnost.